2008-12-08

Chinese people everywhere

Na neděli byl pozvaný Tiger, symbolicky přezdívaný Číňan. Ne náhodou, byl to Číňan. Co by mu tak asi mohlo chutnat? A kolik toho sní? A o čem se s ním bavit? A jak si vlastně představit Číňana s dlouhými vlasy? Mnoho otázek, málo odpovědí. Ale to už s pobavením čtu sms, že není jeden, ale že jsou tři:) A opravdu. Otevírám dveře a mává na mě Tiger a dvě čínské slečny. Očividně rozesmáté z celé situace. Dáváme jim bačkůrky a nabízíme čaj, ale oni jsou hrrr do práce a Tiger se přímo cpe k tomu, aby mohl udělat těsto na bramborové knedlíky. Dosypávám mouku, ale poté, co ho vidím, jak po patnácti minutách nešťastně tápe ve skleněné míse a má bramborové těsto i na obočí, nabídnu pomoc a Tiger běží k umyvadlu. Zatím se mi dvě slečny snaží vysvětlit, že jim to voní jako nějaké jídlo tady v Čechách. Hmh, to jídlo bylo po dlouhém tápání identifikováno jako bramborová kaše. Což nemá k těstu na knedlíky tak daleko:) A můžeme nějak pomoci? Ale to už jsou všichni tři plně zabráni do motání knedlíků plněných uzenou šunkou a práce jim jde od ruky. Mezitím hovoříme o tom, jak se žije v Číně, jak vypadají byty, jestli se lidé navštěvují, jak se v Číně jí... A to už se jedna ze slečen dostává k líčení smyslného zážitku spojeného s ochutnáním pekingské kachny v palačince. V tento moment mě napadá určitá spojitost mezi malým smetáčkovým pejskem pekinézem a Pekingem (cítím nával intelektuální inspirace:)) Knedlíky se vaří, povídáme, fotíme a prostíráme. Knedlíky na stole, zelí na stole, cibule na stole... Číňani pryč. Ale ne:) To se jenom shlukli u kuchyňské linky a umývají nádobí - wow. U stolu se nikdo nemá k tomu, aby začal. Řešíme, jak to vlastně je u nich. Jestli nabízí hostitel, nebo si hosté berou sami. Pepa nečeká na vysvětlení a rozhazuje knedlíky - skoro jak Kung fu Panda. Jíme. Jíme. Stále jíme. Jíme všechno. Jíme s citem. Jíme všichni. Číňani se oblizují, až by z toho kdejakému kuchaři zaplesalo srdce, a mluvíme o tradicích. Věděli jste, že Číňané nemají Vánoce? Ty jo. No a taky jsem jim jasně řekla, že já nemám ráda Santu. A že u nás naděluje někdo úplně jiný. Ale bajo, to oni věděli. Po jídle koukáme na fotky - líbí se jim balóny i sjíždění Vltavy, rodinné fotky i legrácky. Oni zase ukazují Peking očima zevnitř a vypráví o Hongkongu. Když chce jejich vláda něco sdělit lidem - něco jako my jsme nej, nebo podporujte nás, tak to prostě nasprejuje na zeď. A buldozery jsou pro Peking taky příznačné. Už to nemohou vydržet, a tak se dožadují hudebního příspěvku na knoflíkovou harmoniku. A protože se taky nechám do všeho ukecat, tak zpívám koledy. Chjo.:) Ve finále nám pouští čínskou operu a snaží se napodobit husí hlasy zpěváků. Konečně si nepřipadám s tím zpíváním tak hloupě.Nu a to už na nás padá noc, a tak nám pomáhají umýt nádobí, oblékají se a mizí s úsměvem, tak jako přišli. Bylo to milé. Zase potkat někoho, kdo měl chuť být kamarád. Třeba se nám ještě podaří se setkat. Třeba v Sombreru?:)

2008-11-18

Po víkendu stráveném s dětmi

Pod stolem je ideální místo na raketu.
Bublinky v salátu jsou podezřelé.
Jestliže vyčerpáním usnete na lavici, dítě stále sedí na vás.
Netahat, neklopit.
Kdo křičí nejvíc, vyhrává.
Pexeso je ideální uspávadlo.
Dlouhé věci zamotané do klubíčka bývají rozmotány.
Dítě netuší, co znamená smotat zpátky.
Jakmile se otec tiše vyloudí z místnosti, následujících pět hodin ho neuvidíte. Spí.
Puding na ruce je děsivý.
Dítě rádo krájí.
Dítě krájí všechno
Dítě krájí velmi rychle.
Dítě a pájka nejdou dohromady.
Ve spánku vypadá dítě krásně.
Dítě nikdy nespí.

2008-11-11

Přímo do Pejskova

Tak už se asi nepotkáme, Roznětko:) Ale posílám Ti velkou pusu na cestu a doufám, že už si Tě tam někde Polanka našla. S Tebou končí poslední spojení s pradávným a krásným časem, ale uvnitř budu často vzpomínat. Ještě před pár dny jsme mohly procházkovat, ještě jsme se užily. Tak na mě někdy seshora štěkni, ať mě to zahřeje u srdíčka. Jsem ráda, že jsme takový kus života prošly společně, Rituško.


2008-10-26

Krátký spánek

Ještě mi úzkostlivě podává punčochu, a potom už vnímám jenom to lůžko pod sebou. Jak se se mnou třese celý svět a jak narážíme napravo i nalevo. Prudké klesání, a potom nebesky modrý pokoj. Tři zářivé body nade mnou a ty tiché téměř neviditelné bytosti. Nemluví. Odkudsi je slabounce slyšet hudbu. Snažím se soustředit na to, co se bude dít, ale asi už dávno je mi předurčeno usnout. Ještě pohyb na levé straně, snad mi někdo bere ruku...
Slyším tlukot vlastního srdce. Tak intenzivně, že musím otevřít oči. Slyším ho někde vedle sebe. Nahoře visí životodárná tekutina. Je mi zima, a tak utíkám za tlukotem srdce. Někde blízko. Bytosti se objevují a mizí. Najednou ty mlčenlivé postavy mluví. Asi se na něco ptají, ale nevím, co odpovědět. Poslední z těch bytostí přerušuje spojení s mým srdcem a odnáší ho daleko. Neslyším nic. Svíravý pocit mě donutí otevřít oči. Už jsem zpátky. Srdce pravidelně tluče uvnitř mě. Jaký to krásný pocit - žít.

2008-10-20

Naháč

aneb průzkum domácích navyků při nočním roznášení letáků:)
Je to úplně jednoduché. Přijela jsem domů a šla jsem k volbám v dobrovodu čtyřčlenné gardy. Dvě dvounohé a dvě čtyřnohé nervózně přešlapávaly před základní školou, zatímco jsem za plentou sledovala, jak manžel místní žhavé kandidátky do senátu zmastil hlasování - vložil totiž volební lístek do špatné obálky. A jak byl rozjetý, tak se rozběhl k urně a snažil se komisi přesvědčit, že by to jenom vytáhl a vyměnil obálky. Všichni se otáčeli, jeho manželka zuřila a celou cestu jsme se smáli, že když jí to nevyjde o jeden jediný hlas, tak to má sečtený manžel.
V našem okrsku nakonec suverénně zvítězila se 150 hlasy, a tak bude manželův úlet asi prominut.
Jakmile jsem se vrátila z voleb, dostala jsem náruč letáků a valila jsem do řadových rodinných domků. Každý z nic má uzounké kluzké a rozbité schody, které jsou na zabití. A tak zatímco jsem balancovala na dlaždicích a snažila se ve tmě rozeznat poštovní schránku, středně starý muž asi právě dopracoval v posilovně a mířil nahoru. Další dům na cestě měl extra strmý výstup a schránku až nahoře. Takže jsem se sypajícími letáky ťapkala nahoru a předemnou byly vchodové dveře plně prosklené čirým sklem a v domě se svítilo. Viděla jsem schody, koberec, lampu... Natahovala jsem se do schránky přímo na dveřích, když tu najednou... kde se vzal, tu se vzal... naháč. Kráčel si to ze suterénu nahoru pomalým ladným pohybem a vlnil při tom boky jako mořská víla. Jakmile vystoupal na moji úroveň otočil se na další schodiště a kráčel nahoru. Stála jsem s uvolněným patrem přede dveřmi a přemýšlela, jestli to má jako být Lindina teorie smiřování se se svým tělem. Asi ne. Sobotní večer mě ale plně přesvědčil. Teď už vím, že existují. Že jsou mezi námi naháči!!!!

2008-10-13

Neděle

Sice se nedělá, ale stejně nemám tento den ráda. Vyslovila jsem to včera asi třicetkrát nahlas, dohromady sdělila pěti lidem a v duchu si opakovala do nekonečna, takže... je to zpečetěné: nemám ráda neděli. Jednak už od rána vím, že zítra bude pondělí a všechno to začně nanovo. Jednak vidím tu kopu práce, co jsem neudělala v sobotu a kterou určitě neudělám v neděli, takže: kopa práce. Dále zjišťuji, že jakákoliv činnost,kterou vykonávám sežere dvojnásobně času, a tak je najednou večer: z toho vyplývá - bude pondělí. Dále se škrtá plán na jakoukoliv dlouhou noční akci, protože v deset večer zaručeně zjistím, že nemám vytištěné texty do starší české, a potom budu muset vstávat už v 6, aby se to nějak vyšoušmělilo. A hlavně neděle postrádá ten euforický páteční pocit. Neděle je prostě... v pasti.

2008-09-17

S nejlepším pocitem odcházím z mateřské školky:)

Lidičky tak zase jsem vyšlapala v třeskuté zimě ten příšerný kopec kolem Zetoru,zavzpomínala, jak jsem před třemi měsíci bezmocně čůrala za keřem, a zazvonila na třídu kočiček. Množství dětí mi vytrhlo dech. Běželi mi vstříc zejména po té, co Ijenek vykřikl: "Jupí, angličtina." A pak mi všechny hlásily, že taky letos budou chodit a že tatínek mluví anglicky a že jsou tady nové a že všechno umí. Je jich 25, po skončení hodiny již 26:))) Ne, nevyrábíme žádné klony, ale moje show s maňáskem a týpkem na kazetě co v největší extázi zpívá Hello Sue, how are you, I am fine and what about you, zapůsobila natolik, že se přihlásil další žák.
Musela jsem se smát. Ti malí človíčci, co hltali každé slovo, předháněli se v tom, kdo řekne, co je žluté, a vážně věřili, že ten plyšoví maňásek mluví, byli prostě k sežrání. Dokonce ani neměli blbé hlášky k tomu, že jim pouštím nahrávku z magnetofonové kazety (to i prodavačka mi nedávno říkala, že už je dááááááávno nemají). No člověk šílel nadšením. A hlavně ta tichá pošta, co se povedla. A to hledání barev, co se povedlo. A to zpívání, co se povedlo, i když ten chlap zpívá tak strašně vysoko. A to kutálení míče. A dokonce mi ani nevadilo, že jsem si musela sedmkrát zouvat a nazouvat boty. Paráda.
Jenom přemýšlím, jak to bude, až se zase rozjedou, a při první příležitosti se začnou nekontrolovatelně rozbíhat po třídě. Ale třeba to nenastane. Cítím příliv pozitivní energie. Bude to cool:)))))))))))

2008-09-16

Chtělo by to příručku

Ach joch. Tak jsem včera psala dotaz, dneska ráno žádost a teď mi přišel mail, že to nebyla ta správná žádost, že ji najdete tam tam tam a tam. A jak to má člověk vědět?Sice se isem koušu už čtvrtým rokem, ale stejně je to pro mě všecko záhada. Něco jako pokus a omyl. Už mě nebaví, jak každý, kdo se ve svém prostoru placatí už roky, předpokládá, že všichni ostatní vědí. Já nevím. A přijde mi to normální. Stejně jako ostatní nemají ani tušení, jestli Otto von Steinbach zapálil nebo nezapálil, nebo jestli mniši roztavili nebo neroztavili. A vlastně je to ani nezajímá. Takže... milí odborníci na is, hoďte se do klidu.

2008-09-08

Jak se plaší medvědi

Tam nahoře v Beskydech, kde se zastavil čas a kde vás k pohybu nutí jedině vyzývavá Lysá hora na horizontu, jsme zažili pár intenzivních dní. Stihli jsme toho dost. Výlet ke Švarné Hance, na Pustevny, k Radegastovi a na Radhošť a samozřejmě ztratit se v lese nebezpečně blízko nekonečné říčce. To vše v závodním tempu Elušky a Martina. Jejich míhající se stíny vysoko nad námi pro nás byly motivací k dalšímu nádechu. A když zmizely i ty stíny, nu tak to jsme výrazně zpomalili a hlasitě oddychovali. No a právě při jednom takovém oddychování uprostřed divoké přírody mimo dosah civilizace mě napadlo... co když je tady někde v houští medvěd? Okamžitě se mi vybavily záběry z dobrodružného filmu, kde se nade mnou zdvíhá obří medvěd grizzli a plynule se ke mně blíží dva veliké zuby. Ale vážně... Co dělat? Když jste v lese a je tam s vámi medvěd? Olíznout si prst a zjistit směr větru, ústup bokem k medvědovi, šplh na vybraný strom, prudký útěk jakkoliv od medvěda? Za pár okamžiků jsem přes cestu viděla utíkat větší černý stín a představy nabraly na intenzitě, přestože asi metr vysoký tmavý objekt byl mým parťákem identifikován jako veverka. Nu tak to je. Takže jak vyplašit medvěda??? Nechte se inspirovat:)
video

2008-07-23

Kyudo... a jaké bylo

Představa týdne stráveného s lukem a šípem mě pravda trochu děsila, ale samotná meditační praxe, která byla dalece vzdálená "zbraňovosti" tohoto prastarého nástroje, byla úžasná. Kde začít... honem honem. Tak třeba Krkonoše, Jilemnice, chata Kara, stromy, ptáci, louky, chaloupky, svěží déšť a vláha. Asi patnáct lukonautů:), kteří se usilovně snaží dodržet pohyby, uchopení a namíření, aby potom nechali letět šíp svou vlastní cestou. Několik minut intenzivních příprav, a pak prostě odletěl a nic už nešlo změnit. Učitel Toni, který od rána do večera zářil jako sluníčko, a byl natolik vlídný, že se jeho slova a pohled dotýkaly té nejobnaženější části člověka - srdce. Souběžný program pro rodiny s dětmi všeho věku - od špuntů, co na vás blikali rozzářenýma očima po pořádně rozdováděné kluky, před kterými musel být člověk stále na pozoru. Asistent Marc, který se rozčiloval, že botičkám, které jsou součásti úboru na kyudo, u nás nikdo neřekne jinak než žabky. Asistent Marc, který nám uprostřed noci radil, jak otevřít sprcháč:)Pivo Krakonoš, se kterým se hopsalo po stole za slabikování KRA-KO-NOŠ.

V KYUDU - japonské lukostřelbě nejde o zasažení cíle, chyby, upuštění šípu nebo o sbírání pásků jako důkazu pokročilosti. Jde o meditaci v praxi, tedy co nejvíce soustředěné provádění předepsaných forem. Člověk uklidnil rozvířenou mysl, byl sám se sebou a přeci plně přítomný. Tak zvláštní pocit jsem nezažila - jakoby se člověk dotýkal naplněné, klidné a nenásilné reality. Pro mě osobně bylo kyudo spojené s množstvím emocí, o kterých Toni mluvil, že se možná objeví. Obrovská škála od smutku, nejistoty, bezmoci, strachu, radosti, spokojenosti,... a to všechno ve veliké intenzitě. A člověk to musel přijmout. Že je to tady. Že tak to prostě je a nic se na tom nedá změnit. Ve stavu největší krize, když jsem při golden silence zkoušela napínat tětivu (což znamená dupnout na ten příšerně drahý luk, ohnout ho o velké množství stupňů a pak zase vrátit do původní pozice nezlomený) a když jsem neměla šanci se na nic zeptat, říct, že nevím, že chci pomoci, že mám strach, že to zničím, tak právě tehdy mi došlo, že přesně tyhle pocity v sobě dusím posledních pár měsíců, ale na realitě už nic nezměním. Prostě ji musím přijmout takovou jaká je. I když se mi nelíbí, jak to všechno dopadlo. Vím, že celý ten týden budu ještě pořádně dlouho zpracovávat, ale Toni říkal: "Don´t be afraid," tak to zkusím. "Touch and let go"

Stříleli jsme na blízký terč i na terč vzdálený 28 m, cvičili jsme se v navlékání kake - speciální rukavice na střelbu a snažili se dotáhnout všechny formy k dokonalosti. Po týdnu střílení se někteří dostali do stavu, že by stříleli bez jídla i spánku:) a my druzí jsme začali prožívat velikou únavu. Vnitřní život je často více vyčerpávající než ten vnější:))) A tak, když už jsem cítila, že už bych asi nevystřelila ani jeden šíp, sundala jsem rukavici a dívala se z dálky, jak to všechno vypadá. Kromě velikého nadšení si odvážím i reflexi mnohaleté kantorky na současný stav školství, názor archeoložky, že tady není co kopat, sdělení psycholožky, že nemocnice v Praze dobrovolníky zatím nemá, neukojitelnou touhu po cuketovém guláši a mnoho úvah nad tím, jak by rodiče měli vychovávat své děti. Zkrátka asi nejklidnější a zároveň nejdivočejší týden za poslední rok a hlavně plný moudrých komentářů.

Tak snad možná za půl roku v Brně.















2008-06-18

Ve vile

Nedělní návštěva mi zase rozšířila kulturní obzory. Vilu Tugendhat jsem plánovala už v prváku, nu a najednou se mi nabídla skoro sama:) Ale přiznávám se, z venku asi nejhnusnější dům v celé čtvrti - já zkrátka na ty moderní věci nejsem. Naštěstí prohlídka nezůstala jenom venku a vevnitř - nu tam to bylo fajné. Velká okna, velký prostor, zimní zahrada a koro jakoby člověk ani nebyl uvnitř - to byl autorův cíl: prolínající se prostory. A co se zahrady týká - úžasný. Výhled na Špilberk a celé brněnské centrum. Spousta stromů, zelené trávy a parádní klid. Jenom už chudák vila dávno zapomněla, co je to, když se jí po podlaze prohání děti, když z kuchyně voní jídlo a u kulatého stolu se sejde spousta hostí, když se pracuje u rozsvícené lampy a když se večer usíná. Je to tichý a opuštěný dům.












2008-05-14

Psaníčko o životě

Vzkaz je malé psaníčko, které někdo zanechal, protože chtěl povědět, ale neměl komu. Je to malý střípek pocitů, které nenašly svého adresáta. Drobný kousek papíru obsahující slova, o kterých musíme přemýšlet. Vzpomínám na vzkaz na tvrdém bílém papíru psaný starou, a přeci pevnou rukou. Vzkaz z několika slov, která by sama o sobě nevyvolala žádné emoce, ale v daném spojení rozvířila proud něhy a zamyšlení.

Poslední návštěva léčebny dlouhodobě nemocných spojená s výrobou jarních květináčků přinesla dva postřehy: jak málo stačí a jak málo lidí to dělá. Co je to málo? Přijít a poslouchat. Pohladit. Vzít pacienta, který nebyl už týdny venku, na svěží jarní vzduch. Zasmát se. Být tam. Ono zdání klame a ten, kdo je starý a leží téměř nečinně na lůžku, může mít zdravou mysl a schopné ruce. Jenom to nemá kde dokázat a nepodnětné prostředí mu může působit velikou bolest. Jako když jsem přišla ke stařence s tváří pomačkanou mnoha lety a zaváhala, jestli vůbec vstane z postele, a ona mi ukázala takovou vůli hýbat se a žít, že jsem se musela stydět. S vypětím veškerých sil vstala, posadila se na vozík, poprosila o modrý župan a nechala se vézt. Chtěla jsem zakřičet, že jedeme zdobit květináčky, ale než jsem to stihla, klidným hlasem připomněla své kolegyni z pokoje, aby si vzala ještě něco teplého na sebe a na mě se obrátila s tím, že je moc ráda, že ji vezu ven. První situace, která by bez dobrovolníka nenastala. Pacient by sám nikam nevyjel.
V zápalu lepení ubrousků na květináčky jsem sledovala, jak se stařenka chopila nůžek a bez problémů vystřihovala tvary, lepila a komunikovala se svým okolím. I ostatní komunikovali a dočkali jsme se dokonce setkání po letech. Jedna babička se usmála na druhou. Ta druhá se na ni zvědavě podívala a zeptala se, proč že se na ni směje a ta první ji připomněla, že se přeci znají z jedné vsi a že spolu často mluvily, a právě proto se na ni teď směje. Čas pracuje neúprosně a dalo to hodně rozpomínání, než si druhá babička uvědomila, že tu již týdny leží kousek od své známé. Další okamžiky, které může dobrovolník podpořit. Pomoci pacientům, aby si povídali mezi sebou, aby našli spřízněnou duši přímo uvnitř místa, kde se teď odehrává jejich život.
Příjemná jarní činnost byla před obědem téměř u konce, barevné fialky stály na poličce s knihami a čekaly. Pacienti se pomalu rozcházeli na oběd a většina z nás si ani nevšimla, že stařenka nechala na tvrdém bílém papíru krátký vzkaz. Zůstal ležet na kraji stolu mezi hromadou dalších papírků, přáníček a ubrousků...
To hlavní, čemu jsme chtěli věnovat druhou polovinu dne, bylo roznášení fialek do pokojů. Do všech pokojů. I tam, kde nikdo nevyráběl, i tam, kde někdo spal, i tam, kde nikdo zdánlivě nevnímal. Jak jsem již říkala, zdání klame a fialka je vždycky víc, než nic. Zaklepat, pozdravit, ukázat fialku, nechat přivonět, přinést jarní pozdravy od pacientů z dětské nemocnice, prohodit několik slov, usmát se, vybrat místo na fialku, prohodit několik slov, usmát se a jít zase dál. To je další zážitek v jinak stereotypním dni, který by se bez dobrovolníka neodehrál.
Když jsem navštěvovala pokoje babiček, které jsem ráno vezla nahoru, nemohly často věřit, že jsem se ještě vrátila. Když jsem jim dala tu jejich fialku, kterou před několika hodinami zdobily, po tvářích se jim kutálely slzy. Ono to může na papíře znít pateticky a fádně, ale když vám cizí člověk otevře své nejhlubší dojmy (a slzy to je člověk bez masek), tak vám něco uvnitř zabrnká na tenkou strunu a cítíte, že jste někomu udělali radost. To je moment, kdy dobrovolník dává, ale také si mnohé odnáší.
Při loučení se stařenkou mi zašeptala do ucha, že nám nahoře nechala vzkaz. Možná bych na to jinak zapomněla, ale když mi to řekla zrovna paní, která mi během pár hodin ukázala, jak mylný může první dojem být, vrátila jsem se do uklizené místnosti s cílem ten vzkaz najít. A hledali jsme. Pátrání v krabicích bylo zpočátku neúspěšné, ale odhodlání vydrželo a po krátké chvíli jsem v ruce držela kartičku se vzkazem. V úvodu článku jsem psala: Vzkaz z několika slov, která by sama o sobě nevyvolala žádné emoce, ale v daném spojení rozvířila proud něhy a zamyšlení. A ono to tak bylo: Dnešní datum, rok a pod tím bylo napsáno v 96 narozeninách a podpis.
Nic? Nic vás nenapadá. Mě na počátku taky nic nenapadalo. Ale každý, kdo vzkaz četl, tak trochu nahlas přemýšlel a najednou mi to došlo. Stařenka v tak požehnaném věku leží asi už dlouho nečinně na posteli, dívá se z okna a člověk by si myslel, že už není duchem přítomna. A přitom nám tu napsala přesné datum, svůj věk a snad i že má narozeniny a pod tím vším ještě stále vidím ten krásný podpis. Napsala sice pár stručných slov, ale za tím vším se možná skrývá volání: jsem tady, žiji, chci si povídat, jsem plnohodnotný člověk!
Každý, kdo přijde a udělá si trochu času, přispěje k té nejúžasnější aktivitě, která může v životě vůbec být – potěší někoho, kdo by jinak byl sám.

2008-04-29

Všichni jste obyvatelé

Včera jsem utíkala po České a při prodírání se davem lidí, kde ti šťastnější rozdávali letáky a od těch méně šťastných si je nikdo nebral, jsem zaslechla celkem hlasitý monolog určený nám - obyvatelům. "Všichni jste obyvatelé. Říkám vám obyvatelé a chci, abyste to věděli. Označuji vás za obyvatele. Neříkám vám lidé nebo člověk - nikoho takového jsem nepotkal. Jste obyvatelé. Všichni jste obyvatelé na celé kuličce."
Měla jsem pocit, že jeho hlas mě pronásleduje v davu do té doby, než jsem se málem přerazila o toho pána na motorovém vozíku, který žádá peníze na nový. Těžko říci jestli oprávněně, nožky mu kmitaly jedna radost. Z levé strany na mě vrhala žalostný výraz žena s novorozenětem a cedulkou s prosbou o pomoc, na pravé straně o pár metrů dále seděl muž s pětiletým kloučkem, který cedulku neměl, ale nastavená dlaň se blýskala mincemi.
Když jsem upadala do myšlenek, jestli opravdu nemají jinou šanci, uslyšela jsem prudký řev. Masité mužské trio posilněné alkoholem a fotbalovým či jakým šílenstvím řvalo: " I když se nám budete smát, my to Brno nenenecháme spát!!!" Pravděpodobně utíkali před kordonem opancéřovaných policistů, kteří tu čekali na vlak se zběsilými fanoušky. Tak to vidíte. Stačí řvát, rozbíjet a chlastat a budete mít svůj vlak, ozbrojený doprovod a zastaví kvůli vám i dopravu v centru města ve špičce. Měli by je nahnat do práce a nasázet jim pokuty za výtžnictví, tohle není žádný sport.
Nu, asi jsme si to zasloužili - asi jsme jenom obyvatelé. Kdo ale ví, jak se označuje ten pán. Taky obyvatel? Nebo člověk? Říkal, že žádného nepotkal, takže asi ani on sám se za něj nepovažuje. Proč tedy rovnou nezvolat: "Všichni jsme obyvatelé!" Ach jej...

2008-04-04

A už se to točí:)

Na tuhle úžasnou zábavu jsem narazili někde mezi Šťouračovou a Vondrákovou. A protože jsme těsně před tím absolvovali asi půlhodinové bloudění brněnským lesem, vpád do zahrádkářské kolonie a prudký sestup křovisky, nenapadlo nás nic lepšího, než se pořádně vyřádit. No tedy, já jsem nenašla potřebné dispozice k odvážnějším kreacím, ale alespoň jsem se chopila fotoaparátu.




2008-03-28

Zkoušky

Člověk si ani nestihne odpočinout po jednom zkouškovém období a už je tu další. Ze zkoušky z české literatury už mi hrabe - dneska se mi zdál sen, že tam sedím v jeho pracovně a on mě vyzve, abych si šla vybrat otázku. Mám zavřít oči a zabodnout prst někam na papír s otázkama. Tak zavřu oči, zabodávám prst a.... Charakter slovinsko-chorvatské literatury. :))))) No pomoc. Tuším, že v tom snu jsem v obličeji měla něco mezi zelenou a černou barvou. A pak se člověk diví, že se probouzí totálně vyčerpaný. Tak se teď kouknu, co mi mamka napsala o Kočárovém kočím (třikrát díky jejímu rychločtenářskému talentu) a půjdu se učit. Neboť!

2008-03-17

Kdopak to mluví?:)

Trošku se v televizi předběhli a odvysílali nás už tuto neděli. Ale ve věku pokročilého internetového šílenství není nic ztraceno, a tak přidávám odkaz na reportáž o Motýlku:
http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/16.03.2008/208522162210007-13:55-1-kde-penize-pomahaji-dobrovolnicke-centrum-motylek-o-s.html

Člověk se jenom diví, jak je ten jeho hlas úplně jiný, než když ho poslouchá sám v sobě. Jestli to vážně takhle zní, to je pak jasné, proč se mě ty malé děti bojí:)))

2008-03-01

V nemocnici s Českou televizí

Nevím, jak jsem k tomu přišla:) Ale to se mi stává často, zkrátka jsem najednou pádila na jedno z oddělení v nemocnici, v hale jsem narazila na Pepču, který si z neznámých příčin vyšel na konci února jenom v košili, a už jsme byli uvnitř. Ani jsme nestačili vydezinfikovat ruce a už jsem uviděla človíčka s příšerně velikým a chlupatým mikrofonem, který mi silně připomínal jednoho z těch malých smetákových psů (ten mikrofon). Režisér nám podal ruku a krátce nastínil, o co jde. V rámci akce Pomozte dětem se točí desetiminutové reportáže o organizacích, kterým bylo v celostátní sbírce přispěno. Na devátý díl je naplánováno dobrovolnické centrum Motýlek, které kromě jiného zajišťuje přísun dobrovolníků do dětské nemocnici. Hmh, hmh... říkám si. Jak to asi dopadne. První akční režisérký výpad zažívám, když kráčím s velkou a těžkou krabicí se vším možným do pokoje. Z ničeho nic vyskočí zpoza rohu, říká svým klidným téměř motýlím hlasem: "Tohle si natočíme", naznačí mi, že mám o tři kroky couvnout a vyrazit. Couvám, vyrážím, směji se od ucha k uchu.
Následují nekonečně dlouhé záběry kamerou na to, jak hrajeme Člobrdo a u Pepčova stanoviště se háčkuje. Celkem se snažím, ale obří oko kamery, které detailně zachycuje stupidní pokusy tří velkých lidí zahrát si Člobrdo, vyvolává v ovzduší všeobecnou křeč. Po mém neúspěchu ve hře režisér dodává: "Blanko a existuje nějaká hra, ve které vyhráváte?" A ja jaj. Přistihnu se, jak se směju, hledím přímo do kamery a blekotám něco na bázi asi ano, no víte...
Když konečně všechno skončilo, utíkám poklidit věci. V herně jsem ale narazila na děvčátko, které by zjevně ocenilo nějakou společnou činnost, a tak zapomínám na celý svět a načrtávám přibližný tvar velikonoční kraslice na papír. Co by to ale bylo za zvídavou televizi, kdyby mě nevypátrala a opět je tu ta šíleně velká kamera, chlupatý mikrofon a motýlí režisér. Točí, jak malujeme kuře, vystřihujeme kuře a lepíme kuře... Točí to samé s obláčkem, kytičkou a trávou a poté co se k nám přidává milý divoký klouček, točí, jak se neskutečně velké množství černé tempery roztírá na velký bílý papír, na velký hnědy stůl, na kloučkovy kalhoty, na moje kalhoty... a tak dále, a tak dále.
Na další otázky, které jsou uvozeny režisérovým "Blanko, já se Vás teď na něco zeptám. Tak se na to připravte", se mi již daří odpovídat celkem srozumitelně, dokonce u toho stříhám, lepím a maluji. Multidobrovolník:)
Když celý štáb, který byl nakonec celkem povídavý, odešel, zjistila jsem, že jsem silně dehydrovaná a vyhladovělá. Snad to ale mělo nějaký smysl. Uvidíme, jak to dopadne. Když jsem opouštěla nemocnici, kamera natáčela dlouhý, melancholický záběr na velikého motýla, který byl umístěn na příchodové cestě. Rozesmálo mě to natolik, že se rozesmál i štáb. Tři týpci, co stojí a hledí na tři metry vysokého motýla z červeného papíru... Asi se máme na co těšit. No celou situaci se podaří vyhodnotit 20. dubna na ČT 1 po pohádce:)

2008-02-20

Dnes v sedm na fakultě

Tak nevím... po tom těžkém rozhodování, jestli si zapsat Aktuální politologické problémy, které začínají v 7 ráno, nebo ještě aktuálnější Lidská práva, která začínají v 8:50, jsem zjistila, že se mi nezapsalo ani jedno, neboť limit studentů na seminář je 25. Ach jo, tak jsem zase tak dlouho koumala, až jsem vykoumala tohle!
Přesto jsem dnes ráno odvážně vstala v 6:00, vzala kalendář s českými silnicemi a dálnicemi pro Peťu a vyrazila. Nesnáším ten pocit, kdy už při nástupu do šaliny víte, že dojedete pozdě (ono to z té Bystrce nějkou dobu trvá). A tak jsem dojela pozdě - o osm minut - někdo možná řekne, že o nic nejde, ale ti kteří vědí, o co jde:), už tuší jaký komentář jsem si vyslechla.
"No slečnooo..."Tak děcka, co jste četli zajímavého" "Slečno, nedělejte ze mě blbce" "Ve třídě zůstal viset kožený kabát" "Slečna seděla, dělala vééé" - no už to znáte. Seděl tam prý už před sedmou a vyčkával. Potom nás sice nechal nadhodit téma, ale povídal si o něm sám, což je při dvouhodinovém semináři dosti ubíjející. Postěžoval si na úroveň absolventů gymnázií, na nesmyslnou prezidentskou volbu, na Špidlu, Zlatušku, Melčáka,... A jenom Petra stihla vložil svůj dvacetivteřinový blok.
A tak. Už je to úspěšně za námi. Počítačový systém mi teď oznámil, že mě zapíše (některý z adeptů na Aktuální politologické problémy to asi vzdal - kdoví proč). A tak jsem šťastná. A Jana se právě chystá na svůj referát. A tak asi nebudu moc přemýšlet o tom, jak mu zabránit v tom, aby mluvil dvě hodiny sám, ale spíše se zaměřím na to, jak přežít těch šest týdnů v nějakém odzvučněném krunýři.
Berte to jaké malé info o tom, že se vůbec nic nezměnilo. A že příští týden ve čtvrtek byste měli příjít bez zbatečných iluzí a včas:)

2008-02-15

Že bych začala chodit do Vaňkovky?

Nemám ráda nakupování. Nemám ráda tlačenice lidí, nekonečné přebírání bot a hlavně to, jaké je v tom nákupním centru vždycky horko. Ale občas se tu najde i něco zajímavého k vidění, co po ránu příjemně pohladí. A tak, když jsem dneska probíhala Vaňkovkou na vlak, nechávala se unášet představami o budoucnosti a přemýšlela o tom, jak by šlo udělat rozhovor s někým, kdo prodává Nový prostor nebo realizuje Pomocnou tlapku, padlo mi do očí něco parádního. Nejdříve jsem běžela dál, ale potom jsem si uvědomila, že by byla veliká škoda utíkat bez povšimnutí kolem hezkých věci tady na světě, a proto jsem se zastavila...a spolu s desítkami dalších :) nafotila pár obrázků pro ty, kteří by se tam nedostali...

I v nákupním centru to občas stojí za to.

2008-02-08

Zaplať a běž

Tak jsem se opravdu nakrknula. Po měsíci jsem se konečně probojovala na čekací listinu těch šťastlivců, kterým člověk, co se shodou podivuhodných náhod umí ohánět skalpelem, vyřízne kožní znaménka. Čekám v obří čekárně, v rukou papíry od mé kožní, kde mám doporučení k vyříznutí. Vyleze sestra, odebere mi kartičku a čekám. Čekám. Klasicky čekám. O půl druhé konečně má chvíle - vcházím dovnitř. Mezitím vyšlo ven asi šest lidí, kteří nevím, jak se tam vzali, protože žádný z nich za dobu mého čekání nešel dovnitř. Těsně než se za mnou zavřou dveře, slyším sestru, jak ostatním pacientům sděluje, že slečna je poslední objednaná a na ostatní už se tudíž dnes nedostane řada. Jedna z pacientek vstavá a prosí sestru, že je domluvená s paní doktorkou, že má akutní problém s nějakou vyrážkou a jestli by tedy.... "Objednám vás za měsíc." To jsem nečekala. "Ale já nemůžu tak dlouho čekat." "Tak přijďte v pondělí, ale před sedmou!" (dnes je pátek) Konec diskuzí. Co bychom více řešili, že. No už teď se necítím ve své kůži, ale zase si říkám, že třeba paní doktorka bude fajn. Omyl! Jak se za malou chvíli dovídám od jakési dívčiny (pravděpodobně praktikantky), paní doktorka totiž odešla (byla očividně mezi těmi šesti) a tato dívčina mi znaménka vyříznout nemůže. Cha cha cha, to by to teprve zkoušela a to nemůže riskovat. Pozvolna otevírám pusu (objednávala jsem se před měsícem s tím, že je to na řezání znamínek!). Praktikantka se dívá na papír a říká: "No vy to sice máte tady od kožní doporučení, ale paní doktorka by to hodnotila jako kosmetickou úpravu, takže...to bude za 1 000 Kč." Ještě stále mám otevřenou pusu. "Tak já se omlouvám, ale no tak sestra vás přeobjedná." Hmh. "A ta znaménka jsou dvě podle toho papíru. A kde jsou?" Ukazuji krk (tedy můj pohyb otočení hlavy) a pak rozepínám košili (můj pohyb rozepínaní knoflíků). Lékařka kouká a na druhé znamínko sáhne. Toť vše, odcházím k sestře. Můj pobyt v ordinaci asi 2 minuty 45 vteřin. Sestra mě opravdu přeobjednala - na 10.3. 2008 (asi si mohu oddychnout, že ne 2009) - tj. za měsíc. To znamená, že za jejich blbost zaplatím dalším měsícem čekání. Chci se sbalit a jít a slyším: "Já vám to datum napíšu a dáte mi třicet korun..." V němém úžasu vytahuji peněženku. Sestra obratně ve stylu podomního prodejce bere stokorunu a vrací mi zpět sedmdesát.
Opoušítm ordinaci, nějak nevím, co to vlastně jako mělo být!
Teď mě napadá, jestli měly na těch třicet korun vůbec nárok, zkusím zapátrat na stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR. Ano už to mám. Podle metodické příručky pro regulační poplatky se nemá platit při splnění následující podmínky:

1. případy, kdy lékař, psycholog nebo logoped neprovádí klinické vyšetření, ale jiné výkony podle Seznamu výkonů, například:
a) výkony, u kterých je v Seznamu výkonů v položce kategorie výkonu označení „Q – nelze vykázat s klinickým vyšetřením“,
b) minimální kontakt lékaře s pacientem (výkon číslo 09511)** například při předepisování léčivých přípravků nebo potravin pro zvláštní lékařské účely na recept,
c) telefonickou konzultaci ošetřujícího lékaře s pacientem (výkon číslo 09513)**,
d) rozhovor lékaře s rodinou (výkon číslo 09525)**,

A tak to bylo. Je mi z toho celkem zle, kam se zdravotní služba dopracovala. Je nám to fuk, klidně někde padni, hlavně, že zaplatíš. Téhle ordinaci v centru Brna se vyhnu obloukem. Jak si někdo takový vůbec může říkat doktor nebo zdravotní sestra? Nelamentuji tady nad svými třiceti korunami (i když na ně neměly žádné právo), spíš nad tím, že se ze služby člověku se stal obchod. A to je dost k pláči. A co s tím? Já zkusím najít nějakou jinou ordinaci, kde pracuje slušný člověk. A taky by vůbec nebylo od věci přidat se k řadě stížností ohledně nespravedlivě vybíraných poplatků. Nic víc asi už udělat nemohu... Nebo ano?

2008-01-11

Sbohem...to poslední

Bylo to smutné kráčet v davu několika stovek lidí za černým autem a za rakví...
Bylo zvláštní vzpomínat na všechny ty veselé zážitky...
Bylo zvláštní podat ruku Tomovi, který tam statečně zůstal stát až do konce...
Bylo krásné slyšet slova o naději a o tom, že žije dál...
Bylo rozpačité poslouchat dialogy smutečního průvodu, které svištěly okolo...
Bylo bolestné uchopit promrzlou rukou lopatku a hodit hlínu za kamarádem...
Bylo konějšivé popovídat si s paní, která vůbec nebyla cizí...
To všechno bylo a už není. A byla mlha a mrzlo a stmívalo se. A člověk chtěl najednou tolik žít!

2008-01-07

Tak trochu jiný svět

Byla to sobota před první adventní nedělí, kterou jsme strávili v Léčebně dlouhodobě nemocných v Bílovicích nad Svitavou. A jaký byl cíl? Nedokáži jej uhladit do ladné a srozumitelné formulace, neboť motivace pro každého z nás dobrovolníků byla asi trochu jiná. Věnovat čas druhým. Udělat trochu rozruchu v jinak stereotypním životě starých lidí. Započít společně adventní čas. Být na chvíli v prostředí, které také znamená život…
Bylo ráno a byla zima a zatímco za námi mizelo uspěchané a nákupní horečkou posedlé Brno, před námi se otevíralo malé téměř zapomenuté místečko se zelenými stromy a s nádechem tajemna. Koleje, úzká cestička, stromy, a potom budova. Na první pohled možná trochu strohá a nezajímavá, ale při tom druhém pohledu jsem uviděla život – nezabalený v pozlátku, život se všemi bolestmi, život - jaký je. Možná jsem trochu zaváhala jenom já, možná nás bylo víc. Najednou mě napadlo: „Co nás tu vlastně čeká? A jak se máme chovat? A co dělat?“ Zajímavé pozorovat jak veškerá suverenita každodenního pobytu ve škole a v práci mizí při setkání s něčím tak přirozeným a bez přetvářky – se stářím a bolestí.
Přímost a otevřenost personálu a celého prostředí nás ale nakonec sama navedla na cestu vlastní přímosti a přirozenosti. Stařenka u vchodu, která si s námi čile povídala o tom, jak pacienti krmí z okna ptáky svojí svačinou, byla důkazem toho, že léčebna je sice místem, kde je na každém kroku vidět veliká bolest, ale život tady pokračuje – nekončí. Zavřely se za námi vchodové dveře a čtvrté patro nám za ochotné spolupráce personálu nabídlo krásný prostor. A pak to začalo – větvičky, ozdobičky, kytičky, svíčky, jablíčka, pomeranče a pak ještě mnohokrát tolik. Veliká výroba adventních věnců oficiálně započata. S velikým nasazením se nám podařilo pomoci asi osmi nebo devíti starým lidem dojít do místnosti a zapojit se do výroby. I oni byli stejně nervózní, i oni nevěděli, co to vlastně znamená (tedy s výjimkou staršího pána, který se s chutí vrhl do výroby a na svém díle doladil každý detail J). „No jo, to chce mladé ruce… No no no, to Vám to ale jde. Já jsem to ale nikdy nedělala.“ To byly první reakce. Trošku legrační, že nás mnoho praktických věcí dříve nenapadlo, ale praxí se člověk učí. A tak dobrovolníci buďme co nejvíce v praxiJ Svíčky nechtěly držet, starší lidé se zpočátku chtěli opravdu jenom dívat, ze všech věcí na stole se během pár minut stala neidentifikovatelná hromada, ve které dobrat se požadované propriety bylo takřka nadlidským úkolem.
Ale o to větší radost jsem cítila, když mi milá stařenka po chvíli práce řekla: „No, ta mašlička by možná byla lepší tady.“ A odjinud jsem slyšela: „Tak já to tady podržím…mohlo by se to ovázat,“, „Teda to jsem měla zkusit už dřív.“ Báječný pocit, když se prvotní ostýchavost pomalu měnila v aktivní práci na výrobě adventních věnců. A co teprve vypuklo, když se přešlo k vyrábění svícínků, kde se větvičky zapichovaly do speciální hmoty pro dekorační účely. Kdeže byly debaty o mladých rukou, tady se už nerozlišovalo mezi věkem či zdravotním stavem, tady se žilo pod vlivem tvůrčího ducha. A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: čtyři velké adventní věnce, asi dvě desítky malých věnců a dvě desítky svícínků. Po několikahodinové práci se pacienti opět rozcházeli do pokojů. Někteří velmi unavení, ale na všech tvářích byl vidět úsměv.
Vyrobené ozdoby se nám podařilo roznosit do všech pokojů, i tam, kde už pacienti nejsou při vědomí, nebo jsou zcela imobilní. Snad je, až otevřou oči, potěší ozdobené větvičky a do pokoje se jim vnese trocha vánoční atmosféry. Snad skrze tu maličkost ucítí, že na ně někdo myslí. Snad je to zahřeje…
Léčebnu jsme opustili, když už bylo šero a čekala nás cesta zpět. Hlavu plnou vzpomínek a srdce plné pocitů. Opět ta úzká cesta, koleje a stromy. Skalní schody a šum lesa. Trochu jsme povídali a více mlčeli a za námi mizel svět, který je řízen jinými pravidly. Svět tichý a nenásilný, svět beze spěchu, svět, který je tady, i když se o něm nemluví. Neudělali jsme toho mnoho, přesto jsem moc ráda, že jsem mohla udělat alespoň to málo.
Byl večer a byla zima a obchodní centrum praskalo ve švech. Člověk byl rád, že rychle nakoupil a utekl. Jak malicherný se najednou zdál svět běžné civilizace oproti světu tam na zastávce, kde šumí stromy a je ticho a nezáleží na tom, jestli máte sladěné oblečení a prvotřídní technické vybavení. Zaleží jen na přítomném momentu. Jestli teď něco bolí nebo nebolí, jestli teď prožívám radost a jestli mohu spát. Slovy ani nedokáži vyjádřit, jak moc si vážím možnosti zúčastnit se tohoto dne a jak moc si vážím těch, kteří tam byli…