Krátký spánek

Ještě mi úzkostlivě podává punčochu, a potom už vnímám jenom to lůžko pod sebou. Jak se se mnou třese celý svět a jak narážíme napravo i nalevo. Prudké klesání, a potom nebesky modrý pokoj. Tři zářivé body nade mnou a ty tiché téměř neviditelné bytosti. Nemluví. Odkudsi je slabounce slyšet hudbu. Snažím se soustředit na to, co se bude dít, ale asi už dávno je mi předurčeno usnout. Ještě pohyb na levé straně, snad mi někdo bere ruku...
Slyším tlukot vlastního srdce. Tak intenzivně, že musím otevřít oči. Slyším ho někde vedle sebe. Nahoře visí životodárná tekutina. Je mi zima, a tak utíkám za tlukotem srdce. Někde blízko. Bytosti se objevují a mizí. Najednou ty mlčenlivé postavy mluví. Asi se na něco ptají, ale nevím, co odpovědět. Poslední z těch bytostí přerušuje spojení s mým srdcem a odnáší ho daleko. Neslyším nic. Svíravý pocit mě donutí otevřít oči. Už jsem zpátky. Srdce pravidelně tluče uvnitř mě. Jaký to krásný pocit - žít.

Naháč

aneb průzkum domácích navyků při nočním roznášení letáků:)
Je to úplně jednoduché. Přijela jsem domů a šla jsem k volbám v dobrovodu čtyřčlenné gardy. Dvě dvounohé a dvě čtyřnohé nervózně přešlapávaly před základní školou, zatímco jsem za plentou sledovala, jak manžel místní žhavé kandidátky do senátu zmastil hlasování - vložil totiž volební lístek do špatné obálky. A jak byl rozjetý, tak se rozběhl k urně a snažil se komisi přesvědčit, že by to jenom vytáhl a vyměnil obálky. Všichni se otáčeli, jeho manželka zuřila a celou cestu jsme se smáli, že když jí to nevyjde o jeden jediný hlas, tak to má sečtený manžel.
V našem okrsku nakonec suverénně zvítězila se 150 hlasy, a tak bude manželův úlet asi prominut.
Jakmile jsem se vrátila z voleb, dostala jsem náruč letáků a valila jsem do řadových rodinných domků. Každý z nic má uzounké kluzké a rozbité schody, které jsou na zabití. A tak zatímco jsem balancovala na dlaždicích a snažila se ve tmě rozeznat poštovní schránku, středně starý muž asi právě dopracoval v posilovně a mířil nahoru. Další dům na cestě měl extra strmý výstup a schránku až nahoře. Takže jsem se sypajícími letáky ťapkala nahoru a předemnou byly vchodové dveře plně prosklené čirým sklem a v domě se svítilo. Viděla jsem schody, koberec, lampu... Natahovala jsem se do schránky přímo na dveřích, když tu najednou... kde se vzal, tu se vzal... naháč. Kráčel si to ze suterénu nahoru pomalým ladným pohybem a vlnil při tom boky jako mořská víla. Jakmile vystoupal na moji úroveň otočil se na další schodiště a kráčel nahoru. Stála jsem s uvolněným patrem přede dveřmi a přemýšlela, jestli to má jako být Lindina teorie smiřování se se svým tělem. Asi ne. Sobotní večer mě ale plně přesvědčil. Teď už vím, že existují. Že jsou mezi námi naháči!!!!

Neděle

Sice se nedělá, ale stejně nemám tento den ráda. Vyslovila jsem to včera asi třicetkrát nahlas, dohromady sdělila pěti lidem a v duchu si opakovala do nekonečna, takže... je to zpečetěné: nemám ráda neděli. Jednak už od rána vím, že zítra bude pondělí a všechno to začně nanovo. Jednak vidím tu kopu práce, co jsem neudělala v sobotu a kterou určitě neudělám v neděli, takže: kopa práce. Dále zjišťuji, že jakákoliv činnost,kterou vykonávám sežere dvojnásobně času, a tak je najednou večer: z toho vyplývá - bude pondělí. Dále se škrtá plán na jakoukoliv dlouhou noční akci, protože v deset večer zaručeně zjistím, že nemám vytištěné texty do starší české, a potom budu muset vstávat už v 6, aby se to nějak vyšoušmělilo. A hlavně neděle postrádá ten euforický páteční pocit. Neděle je prostě... v pasti.