Vzkaz je malé psaníčko, které někdo zanechal, protože chtěl povědět, ale neměl komu. Je to malý střípek pocitů, které nenašly svého adresáta. Drobný kousek papíru obsahující slova, o kterých musíme přemýšlet. Vzpomínám na vzkaz na tvrdém bílém papíru psaný starou, a přeci pevnou rukou. Vzkaz z několika slov, která by sama o sobě nevyvolala žádné emoce, ale v daném spojení rozvířila proud něhy a zamyšlení.
Poslední návštěva léčebny dlouhodobě nemocných spojená s výrobou jarních květináčků přinesla dva postřehy: jak málo stačí a jak málo lidí to dělá. Co je to málo? Přijít a poslouchat. Pohladit. Vzít pacienta, který nebyl už týdny venku, na svěží jarní vzduch. Zasmát se. Být tam. Ono zdání klame a ten, kdo je starý a leží téměř nečinně na lůžku, může mít zdravou mysl a schopné ruce. Jenom to nemá kde dokázat a nepodnětné prostředí mu může působit velikou bolest. Jako když jsem přišla ke stařence s tváří pomačkanou mnoha lety a zaváhala, jestli vůbec vstane z postele, a ona mi ukázala takovou vůli hýbat se a žít, že jsem se musela stydět. S vypětím veškerých sil vstala, posadila se na vozík, poprosila o modrý župan a nechala se vézt. Chtěla jsem zakřičet, že jedeme zdobit květináčky, ale než jsem to stihla, klidným hlasem připomněla své kolegyni z pokoje, aby si vzala ještě něco teplého na sebe a na mě se obrátila s tím, že je moc ráda, že ji vezu ven. První situace, která by bez dobrovolníka nenastala. Pacient by sám nikam nevyjel.
V zápalu lepení ubrousků na květináčky jsem sledovala, jak se stařenka chopila nůžek a bez problémů vystřihovala tvary, lepila a komunikovala se svým okolím. I ostatní komunikovali a dočkali jsme se dokonce setkání po letech. Jedna babička se usmála na druhou. Ta druhá se na ni zvědavě podívala a zeptala se, proč že se na ni směje a ta první ji připomněla, že se přeci znají z jedné vsi a že spolu často mluvily, a právě proto se na ni teď směje. Čas pracuje neúprosně a dalo to hodně rozpomínání, než si druhá babička uvědomila, že tu již týdny leží kousek od své známé. Další okamžiky, které může dobrovolník podpořit. Pomoci pacientům, aby si povídali mezi sebou, aby našli spřízněnou duši přímo uvnitř místa, kde se teď odehrává jejich život.
Příjemná jarní činnost byla před obědem téměř u konce, barevné fialky stály na poličce s knihami a čekaly. Pacienti se pomalu rozcházeli na oběd a většina z nás si ani nevšimla, že stařenka nechala na tvrdém bílém papíru krátký vzkaz. Zůstal ležet na kraji stolu mezi hromadou dalších papírků, přáníček a ubrousků...
To hlavní, čemu jsme chtěli věnovat druhou polovinu dne, bylo roznášení fialek do pokojů. Do všech pokojů. I tam, kde nikdo nevyráběl, i tam, kde někdo spal, i tam, kde nikdo zdánlivě nevnímal. Jak jsem již říkala, zdání klame a fialka je vždycky víc, než nic. Zaklepat, pozdravit, ukázat fialku, nechat přivonět, přinést jarní pozdravy od pacientů z dětské nemocnice, prohodit několik slov, usmát se, vybrat místo na fialku, prohodit několik slov, usmát se a jít zase dál. To je další zážitek v jinak stereotypním dni, který by se bez dobrovolníka neodehrál.
Když jsem navštěvovala pokoje babiček, které jsem ráno vezla nahoru, nemohly často věřit, že jsem se ještě vrátila. Když jsem jim dala tu jejich fialku, kterou před několika hodinami zdobily, po tvářích se jim kutálely slzy. Ono to může na papíře znít pateticky a fádně, ale když vám cizí člověk otevře své nejhlubší dojmy (a slzy to je člověk bez masek), tak vám něco uvnitř zabrnká na tenkou strunu a cítíte, že jste někomu udělali radost. To je moment, kdy dobrovolník dává, ale také si mnohé odnáší.
Při loučení se stařenkou mi zašeptala do ucha, že nám nahoře nechala vzkaz. Možná bych na to jinak zapomněla, ale když mi to řekla zrovna paní, která mi během pár hodin ukázala, jak mylný může první dojem být, vrátila jsem se do uklizené místnosti s cílem ten vzkaz najít. A hledali jsme. Pátrání v krabicích bylo zpočátku neúspěšné, ale odhodlání vydrželo a po krátké chvíli jsem v ruce držela kartičku se vzkazem. V úvodu článku jsem psala: Vzkaz z několika slov, která by sama o sobě nevyvolala žádné emoce, ale v daném spojení rozvířila proud něhy a zamyšlení. A ono to tak bylo: Dnešní datum, rok a pod tím bylo napsáno v 96 narozeninách a podpis.
Nic? Nic vás nenapadá. Mě na počátku taky nic nenapadalo. Ale každý, kdo vzkaz četl, tak trochu nahlas přemýšlel a najednou mi to došlo. Stařenka v tak požehnaném věku leží asi už dlouho nečinně na posteli, dívá se z okna a člověk by si myslel, že už není duchem přítomna. A přitom nám tu napsala přesné datum, svůj věk a snad i že má narozeniny a pod tím vším ještě stále vidím ten krásný podpis. Napsala sice pár stručných slov, ale za tím vším se možná skrývá volání: jsem tady, žiji, chci si povídat, jsem plnohodnotný člověk!
Každý, kdo přijde a udělá si trochu času, přispěje k té nejúžasnější aktivitě, která může v životě vůbec být – potěší někoho, kdo by jinak byl sám.
