Postřik

Pondělí je den náchylný ke změně zabarvení celého týdne.
Scéna 1: končí zajímavá přednáška z etiky, navazuji hovor s doktorem Valachem na téma, co mě zajímá. Máme společnou cestu, vycházíme z jedné budovy a přecházíme do druhé. Člověka zaplňuje příjemný pocit, stoupá...
Scéna 2: kolem projíždí kamion, poměrně rychle najíždí do kaluže a kýblík vody mě zalévá od hlavy až k patě. Kabát je hnědý, doktor Valach radí, jak to nejlépe setřít. Stojíme. Člověk se škrábe ze špinavé louže nejhlubšího dna. Prohodíme pár vět o plánování atentátu na tuto silnici.
A tak to je. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů.
Pár vteřin plujete na vlně naplnění a za rohem je překonána síla gravitace a louže, která ležela na zemi, je na vás.

Když se pes zamyslí I

Všechno, co považujeme za důležité,
zahrabeme buď do země, nebo uložíme do svého srdce.
Pod zem se vejde skoro všechno.
Do srdce pouštíme jenom to, co je opravdu důležité.
Je to velmi zvláštní, ale čím je naše srdce plnější,
tím je lehčí a lehčí.
Pomaličku se stává kouzelným balónem
stoupajícím k modrému nebi.
Někde hluboko dole se ztěžka pohybují lidé,
kteří nemohu unést tíhu prázdnoty a závistivě pozorují
barevné tečky plující kousíček od slunce.
My psi se nechceme nad lidi vyvyšovat,
víme, že je na světě plno hodných lidí.
Že mnozí z nich také dokážou rozdávat radost.
Právě proto, že je máme rádi, býváme smutní,
když vidíme, jak se zbytečně trápí.
Přitom je všechno tak jednoduché.
Stačí přece rozlišit, co je důležité
a těmi důležitými věcmi naplnit srdce.
(Medaile za vytrvalost - Petr Musílek)

Snížek

Kdo byl v úterý v Brně, ten si to pěkně užil:) Sníh, vánice, hrozivé ticho, kolony aut, výpadky proudu,trolejbusy klouzající z kopce dolů... atmosféra jako dělaná na zápletku detektivky. Ale když usilujete o to dojet od MZK k Nemocnici Bohunice a cestou to vzít přes Holandskou, tak žádná paráda.
Nepatrné sněžení, které posypalo chodník, když jsem vyšla z MZK, mi přišlo velmi pohádkové. Když mě ale následná změna směru větru donutila zvednout límec kabátu, což jsem za celou zimu neudělala, tušila jsem problém. A taky se dostavil. Šalina se dohoupala na Českou a tradičně zabočila dolů k nádraží, když tu se zastavila a pan řidič téměř slabikoval: NE-JE-DE-ME, stojí to, nevím, kdy PO-JE-DE-ME. A-ha, řeklo by prasátko. A tak jsem vystoupila a kráčela se stovkami dalších až k nádraží. Koleje až po nádraží zaplňovaly stojící šaliny. Auta na nás troubily, ale bylo nám to jedno.
Takové ticho jsem na nádraží ještě nezažila. Bylo ale zlověstné, tak jsem vsadila na svoji poslední naději. Autobus číslo 61, který vyráží od železničního mostu. Ve vánici jsem utíkala po kolejích a čekala, kdy mě srazí nějaká supertichá šalina. K mostu jsem došla mokrá jako houba a čekala. Kolona aut, která způsobila na křižovatce Nových sadů zajímavou situaci - asi šest aut uprostřed, které nikam nejely - zdržela můj autobus od 10 minut. Řidič se ani nesnažil sjet ke kraji - zůstal stát uprostřed aut a otevřel dveře. Další zastávku, ke které jsme se tempem slimáka doplazili za báječných 15 minut (jedná se asi o úsek v délce 250 m), přejel úplně. K Holandské jsme se dostali krátce po páté.
Naložili jsme dalšího nezbytného člena, kterému mimochodem nasněžilo do gongu, a to už jsme se začali potkávat s dalšími účastníky společné akce. Spojilo nás bezpečí uvnitř autobusu. Neviděli jsme ven. Ani jsme se o to nepokoušeli. Orientace nulová a časový odhad taky. Řidič kromě toho uhnul z předem určené trasy a vezl nás nějakým lesem. Měla jsem pocit, že se vracíme "ke kořenům". U Nemocnice Bohunice jsme vystoupili po půl šesté v úplném horském klimatu. Pocit mokré houby se stal mnohem intezivnějším a vůbec celé toto putování.
Nedopadli jsme nejhůř, ale žádná výhra to taky nebyla. A tak to je. Jednou za rok v Brně napadne sníh a auta zablokují celé město. Neměly by se sem vůbec pouštět. Slastná to představa:)