2010-01-28

Háčko...vání

Ti, co už mě dobře znají a vědí, s jakým nadšením se vrhám do každé nové výrobní činnosti, asi neuvěří, že se mi při aktivním zápolení s tou jednou podařilo taky něco vytvořit:)Přiznám se, že se jim ani nedivím. Když jsem se naposledy vrhnula do pletení a usilovně pletla a pletla, vyšla z toho vesta o velikosti XXXL. Sama se divím, že mi to při výrobě nepřišlo nápadné, ale zkrátka jsem byla tak zapálená do toho, aby jehlice cinkaly v pravidelném rytmu a klubíčko se nezamotávalo do neřešitelného hlavolamu (což se mi mimochodem stalo nejednou), že mi velikost přišla druhořadá. Paní průvodkyně, která mě v mém zápalu podporovala, se mi po mém odhalení svěřila, že tušila, jak se velikost vymyká z rukou, ale nechtěla to říct, aby mě neodradila. O to víc odrazená jsem se ale cítila, když jsem tu sloní vestu musela rozplétat (dvě barvy, pruhy po pěti centimetrech,...)Pláč, pot a permanentní starost mamky, jestli je všechno v pořádku.
Rozpletená klubka ležela léta zapomenutá pod stolem, až se jednou objevila nová možnost - háček.Přesně si vzpomínám, jak mi zasvítili oči a srdce se rozbušilo při představě těch desítek výrobků. Je jeden, je to takové přehlednější, je to ideál pro mě. Mé počáteční nadšení (kdy jsem se snažila během týdne pochopit celou techniku a ideálně uháčkovat svetr s hlubokým výstřihem)nebylo zadupáno četnými neúspěchy a přišla první vlaštovka: rodina korejských učitelů, kteří nadšeně sledovali, jak zpracovávám modrou přízi pro ně neznámým způsobem. Když jsem jim na obrázku ukázala, co to bude, významně se na mě podívali a zažila jsem stav duše opouštějící vlnu. Nezůstalo u té jediné čepičky (k mému velkému nadšení) a tak hurá na to:



2010-01-06

Kouzlo rozmanitosti

Dostala jsem jedinečnou příležitost vstoupit do prostorů, které jsou prodchnuty společnou vírou. Dostala jsem jedinečnou příležitost volně se po nich procházet a vnímat jejich krásu. Dostala jsem jedinečnou příležitost zeptat se na cokoliv. A po každé takové návštěvě jsem uvnitř sebe nacházela takové množství pocitů a otázek, že jsem potřebovala dostatečný čas na to, abych si ujasnila, co jsem vlastně viděla a slyšela. Jakoby základní smysly v těchto prostorech nebyly dostatečným nástrojem k pochopení.
Je velmi zvláštní stát uprostřed místa, kam pravidelně přicházejí lidé, kteří věří společným způsobem. Je zvláštní se zájmem pozorovat věci, které jsou pro ně základní. Jakoby se člověk náhle snažil překročit do jiného světa. Jakoby opouštěl sám sebe a v neklidném očekávání doufal, že se něco stane. Ale ono se nic nestalo. Nebo spíše nic postřehnutelné smysly. Co se však stalo a co já vnímám velmi silně, je setkání jednoho společenství s jiným a jejich společně strávený čas. Takové setkání, které vede ke vzájemnému poznání, uznání a respektu. Setkání, jehož cílem je otevřít hradby a vstřícně provést druhého svým světem. Možná, kdyby takových setkání bylo více a kdyby o taková setkání lidé stáli, mohlo by ve světě ubýt nenávisti, řevnivosti a zloby. Vždyť proč snižovat jeden názor, když je společně s tím mým součástí barevné mozaiky, jejímž společným jmenovatelem je víra.
Všechna ta společenství hovořila o lásce, pravdě a oddanosti. Mohli jsme vidět důvěru a přesvědčení. Mezi řádky jsme mohli číst klid, jistotu a odevzdání. Jakoby víra prodchla celý život člověka a jediným dotykem ho změnila na všech rovinách. Člověk našel místo, kde může spočinout bez přetvářky a našel směr, kterým se může ubírat. Jak úžasná představa v dnešním světě permanentního boje a obchodních vztahů. To by ale neměl být konec putování... Vždyť to, že jsem našel způsob, jak vnímat svět lépe, mě zavazuje k tomu pokusit se ho proměňovat. Každý svým způsobem. Každý v mezích svých možností, které jsou ale často velmi široké. Srdce by se mělo otevřít vzájemnému porozumění i aktivní pomoci. Pokud putuji cestou plnou lásky, neměla bych oceňovat i ty, kteří putují se stejnou láskou, ale po jiné cestě? Pokud se hlásím k víře „bojovníka“, který na každém kroku rozdával pomoc, útěchu a úsměv, neměla bych ve svém životě dělat totéž? Kam se ztrácí vzájemné porozumění a naplňování cesty skutečnými skutky? Proč se tolik lidí uzavírá a s pocitem nejvyšší prestiže se přímo chvástá svojí vírou? Kde se bere ten monopol na pravdu....
Mám to štěstí, že se pohybuji na rozcestí, kam přicházejí lidé z různých cest. Zastaví se, strávíme společný čas a podělíme se o zážitky ze své cesty. Rozloučíme se a každý pak pokračuje po cestičce, kterou si vybral s příslibem, že se na dalším rozcestí opět potkáme. V každém z těch lidí je dost lásky, tolerance a uvědomění, že vnímá člověka se všemi jeho skutky. Dokáží naslouchat vyprávění druhého a ocenit jeho svět. Samozřejmě že i na takových rozcestích se může objevit obava z neznámého. Ale od toho se na rozcestí vždy potkáváme, abychom spolu mluvili. Kolik obyvatel planety Země o taková setkávání ale stojí? Množství z nich spokojeně usíná ve své bezpečné hradbě a neuvědomuje si, že svojí pasivitou a často i arogancí pomáhá kvést vzájemnému neporozumění ve světě.
Stojím teď na rozcestí a přemýšlím, kterou cestičkou se dát. Všichni už pomalu odešli a chladivý vánek mi hladí obličej. Kam se přidat? Co je pravda? Co je správné? Kam budu patřit? Má vůbec smysl v něco věřit? V dálce zpívají ptáci a tráva se sborově ladně houpe. Svět je krásný. Děkuji za to, že je. Třeba je mou cestou stát na rozcestí, dívat se a pomáhat. Není to konkrétní směr, ale je to to čemu věřím. Stvořil-li někdo tento krásný svět, určitě chtěl, aby tu lidé byli šťastní, pomáhali si a měli se rádi. Každý, kdo svůj život žije takto, překračuje sám sebe a podílí se na světě, který má smysl a hodnotu. Není lepší nebo horší pravda. Je zkrátka pravda. Tak proč neotevřít dveře nového místa, nenastavit všechny smysly a nevnímat, že i tady probíhá něco krásného.