Znáte ten pocit? Dnešní den nebyl od rána nijak zvlášť optimistický. Spíš bych řekla, že byl až děsivý. Když mi u ucha křičela ta hrozná znělka budíku a oznamovala mi, že je už opravdu půl osmé, vypnula jsem ji. A světe div se, dostavil se úžasný uspokojující pocit, a tak jsem si s výrazem právě dosaženého vítězství přitiskla polštář ke tváři a nechala se unášet vlnou pravidelného oddechování. „Jo zvládla jsi to,“ běželo mi hlavou. Asi po třech minutách se ale dostavil prudký střet s realitou. A-ha, ono asi nestačí ten budík vypnout. To nebude ono. Je potřeba ještě něco víc. Co asi? No asi vstát. A-ha. Těžko se to popisuje, ale opravdu jsem měla pocit, že cílem celého toho ranního budíkového běsnění je vypnout budík. Pro ty, kteří by se někdy nechali unášet stejnou iluzí, není to tak. Ale těch pár minut… to byla opravdu nádherná chvíle.
Následoval rychlý běh do práce, aby buvoli nečekali příliš dlouho a nenapadlo je náhodou telefonovat na číslo uvedené na poutači, protože velkého šéfa, který se zrovna sluní někde na písčitém břehu jižní Itálie, opravdu nezajímá, že paní Cimprdliková z Dolních Vačic už šest minut čeká na příchod průvodce. A tak jsem tam. Osm hodin před námi, mírně slunečno, mírně oblačno a pod oknem zapáchající kanál, který během několika hodin zamoří celé informační centrum. A pak se trousí. Jeden, dva… pak zase nikdo. Ptají se na zámek, který tady ale není. Pak se ptají na tu kapli, která je ale vlastně kostel. Potom vysvětlujete, že hroby na fotografii nejsou stoly luxusní restaurace. A samozřejmě ten hrabě Kinský to není ten tlustý, co se soudí. Buvoli se prostě nemění.
Po několika hodinách sedíte s mírně apatickým výrazem a nečekáte, že se cokoliv změní. A pak najednou. Z ničeho nic. Prostě přímo z nebe se snese rodina Italů. Milí, hluční, povídaví, vděční, usměvaví, sympatičtí, zmatení, zvědaví, spontánní,… prostě paráda. A už se vysvětluje, co můžou vidět. Asi pětadvacetiletý syn s kaštanovými vlnitými vlasy ochotně naslouchá a čile překládá rodičům, kteří, zdá se, vůbec nerozumějí, ale pokyvují hlavou na všechny strany a občas se neubrání splašenému gestu. A po pár minutách vyrážíme. Čtyři Italové, dva Holanďané, čtyři Slováci a dva Češi. Máme na to hodinu, ale stejně už vím, že to nestihneme. Popovídat česky, přeložit do angličtiny, k německým textům přidat nějakou perličku a ještě dát čas na případné dotazy, náměty, připomínky…to dá zabrat. Ale Italové mi stále dodávají energii. Už už nemůžu popadnout dech, ale obrátí se na mě vstřícný pohled mladíka a znovu se vydávám na tenký led své anglické slovní zásoby z oblasti architektury. I sebevětší maličkost je oceněna „Thank you“, úsměvem, souhlasným pokyvováním a tichým (tedy ve skutečnosti velmi hlučným) italským šeptáním. O italském šepotu se vůbec nedá hovořit, ale to by asi stačilo na samostatnou knihu. Kdykoliv mi vypadne anglické slovíčko a s omluvným „I´m sorry, I´ve forgotten the word…“ klopím oči k zemi, slyším z úst vnímavého posluchače: „Yes, but I know what you mean.“
Čas utekl, blížíme se k východu, Italové mi visí na krku (tedy jenom proto, že jsem otočená zády a snažím se odemknout zámek, který se pravidelně tak třikrát denně zasekne, a většinou na mých prohlídkách) jinak bych snad mohla napsat na ústech. Češi někde vzadu hledají WC a Slováci přemýšlejí co by. Za ta léta provázení o nich mohu jednoznačně konstatovat, že se z nich občas vyklubou pěkně drzé lázeňské veverky, které mají tendenci strhnout výpravu k nepravostem jako utéct průvodci, brebentit, vstupovat na soukromý pozemek nebo drobit.
Konečně otevírám dveře. Italové mi do rukou tisknou texty, ještě jednou si nechají vysvětlit cestu na kopec a s upřeným pohledem slyším to: „Thank you, Ciao, Thank you very much.“ Poslední z nich jde syn. Vesele se zasměje, spiklenecky mrkne a poděkuje, jak jen může. Holanďané mě poklepají po rameni a vrátí texty, Slováci provolávají Thank you, Thank you (jak říkám, lázeňské veverky) a Češi téměř nepostřehnuti mizí.
Italové se ještě otáčejí a mávají a já se najednou přistihnu, že mám na tváři úsměv od ucha k uchu, broukám si a všechny mráčky mizí. V zamořeném informačním centru (viz kanál výše) potkávám kolegu, který registruje, ale nechápe mé nadšení. „A dali ti ňáký prachy?“ Pchh, materialista… no nedali, ale….byli tak úžasní, milí, přátelští, italští… zkrátka moc milí buvolici. A tak málo stačí proto, aby člověk po osmi hodinách v bezprostřední blízkosti páchnoucího kanálu odjížděl šťastný.
Zkrátka, znáte ten pocit?
Následoval rychlý běh do práce, aby buvoli nečekali příliš dlouho a nenapadlo je náhodou telefonovat na číslo uvedené na poutači, protože velkého šéfa, který se zrovna sluní někde na písčitém břehu jižní Itálie, opravdu nezajímá, že paní Cimprdliková z Dolních Vačic už šest minut čeká na příchod průvodce. A tak jsem tam. Osm hodin před námi, mírně slunečno, mírně oblačno a pod oknem zapáchající kanál, který během několika hodin zamoří celé informační centrum. A pak se trousí. Jeden, dva… pak zase nikdo. Ptají se na zámek, který tady ale není. Pak se ptají na tu kapli, která je ale vlastně kostel. Potom vysvětlujete, že hroby na fotografii nejsou stoly luxusní restaurace. A samozřejmě ten hrabě Kinský to není ten tlustý, co se soudí. Buvoli se prostě nemění.
Po několika hodinách sedíte s mírně apatickým výrazem a nečekáte, že se cokoliv změní. A pak najednou. Z ničeho nic. Prostě přímo z nebe se snese rodina Italů. Milí, hluční, povídaví, vděční, usměvaví, sympatičtí, zmatení, zvědaví, spontánní,… prostě paráda. A už se vysvětluje, co můžou vidět. Asi pětadvacetiletý syn s kaštanovými vlnitými vlasy ochotně naslouchá a čile překládá rodičům, kteří, zdá se, vůbec nerozumějí, ale pokyvují hlavou na všechny strany a občas se neubrání splašenému gestu. A po pár minutách vyrážíme. Čtyři Italové, dva Holanďané, čtyři Slováci a dva Češi. Máme na to hodinu, ale stejně už vím, že to nestihneme. Popovídat česky, přeložit do angličtiny, k německým textům přidat nějakou perličku a ještě dát čas na případné dotazy, náměty, připomínky…to dá zabrat. Ale Italové mi stále dodávají energii. Už už nemůžu popadnout dech, ale obrátí se na mě vstřícný pohled mladíka a znovu se vydávám na tenký led své anglické slovní zásoby z oblasti architektury. I sebevětší maličkost je oceněna „Thank you“, úsměvem, souhlasným pokyvováním a tichým (tedy ve skutečnosti velmi hlučným) italským šeptáním. O italském šepotu se vůbec nedá hovořit, ale to by asi stačilo na samostatnou knihu. Kdykoliv mi vypadne anglické slovíčko a s omluvným „I´m sorry, I´ve forgotten the word…“ klopím oči k zemi, slyším z úst vnímavého posluchače: „Yes, but I know what you mean.“
Čas utekl, blížíme se k východu, Italové mi visí na krku (tedy jenom proto, že jsem otočená zády a snažím se odemknout zámek, který se pravidelně tak třikrát denně zasekne, a většinou na mých prohlídkách) jinak bych snad mohla napsat na ústech. Češi někde vzadu hledají WC a Slováci přemýšlejí co by. Za ta léta provázení o nich mohu jednoznačně konstatovat, že se z nich občas vyklubou pěkně drzé lázeňské veverky, které mají tendenci strhnout výpravu k nepravostem jako utéct průvodci, brebentit, vstupovat na soukromý pozemek nebo drobit.
Konečně otevírám dveře. Italové mi do rukou tisknou texty, ještě jednou si nechají vysvětlit cestu na kopec a s upřeným pohledem slyším to: „Thank you, Ciao, Thank you very much.“ Poslední z nich jde syn. Vesele se zasměje, spiklenecky mrkne a poděkuje, jak jen může. Holanďané mě poklepají po rameni a vrátí texty, Slováci provolávají Thank you, Thank you (jak říkám, lázeňské veverky) a Češi téměř nepostřehnuti mizí.
Italové se ještě otáčejí a mávají a já se najednou přistihnu, že mám na tváři úsměv od ucha k uchu, broukám si a všechny mráčky mizí. V zamořeném informačním centru (viz kanál výše) potkávám kolegu, který registruje, ale nechápe mé nadšení. „A dali ti ňáký prachy?“ Pchh, materialista… no nedali, ale….byli tak úžasní, milí, přátelští, italští… zkrátka moc milí buvolici. A tak málo stačí proto, aby člověk po osmi hodinách v bezprostřední blízkosti páchnoucího kanálu odjížděl šťastný.
Zkrátka, znáte ten pocit?
