otevřený protest proti násilným a válečným praktikám, které stále přežívají. To posoudí až čas a také intenzita podobných protestů a množství lidí, kteří pozvednou hlavu a zamyslí se nad tím, jestli se světem není něco špatně. Jak si může stát dovolit omezit suverenitu jiného státu?
Jaký je důvod k tomu, aby ozbrojené síly ohrožovaly nevinné obyvatele? Jak je možné, že se na tom nedá nic změnit? Jak je možné, že celý svět nepovstal na protest? Je toho násilí tolik, že jsme ho již přijali jako každodenní realitu? A pokud je odpověď na poslední otázku ano – v jakém světě to vlastně žijeme? Ruská ambasáda byla dokonale zabezpečena. Prostor dvaceti metrů na obě strany od dobře uzamčené vchodové brány lemovala policejní páska, která nekompromisně protínala cyklistickou stezku. Několik policejních aut a asi osm policistů mělo celou oblast dokonale pod kontrolou. Jak bizarně pak působila trojice mužů stojících před tolika zábranami s několika papíry.
Bez megafonu, beze zbraní. Policejní vyslanec mluvil s muži velmi klidně, velmi rozvážně a velmi vyhýbavě při otázce, proč je prostor uzavřen. Naštěstí se skupinka brzy rozrostla na větší hlouček různorodých lidských osudů. Přišli, protože to považovali za důležité. Spouště fotoaparátů cvakaly, vlajka vlála ve větru, organizátor pronášel do rachotu projíždějících aut svůj proslov. Ostatní vystavovali tvář ostrému odpolednímu slunci a ukazovali projíždějícím lidem své transparenty.
Fotoaparáty postupně utichaly, reportéři odcházeli, ale účastníci zůstali stát až do konce ohlášené akce. Několik podaných rukou, vzájemné úsměvy, tiché sdílení osudů druhého.
Nic agresivního, nic průbojného. Jak taky jinak bojovat s násilím?
Je to paradox. Svět zatím uznává jenom průbojnost a agresivitu. Jak tedy prosadit přesný opak? A stojí o to vůbec někdo? Muži, kteří se nehlásili ani k novinářům ani k protestujícím, pečlivě střežili fotoaparát. O co vlastně šlo jim? Pečlivě vše zdokumentovat? Informovat ve vyšších sférách nebo svou přítomností jenom strašit?
Teď už jenom reakapituluji. Ale ano, stálo to za to. Stojí za to přijít a říct: Jsem tady a chci žít ve světě, kde válka je překonanou strategií a kde násilí je všeobecně odmítáno. Už jenom proto, že jsem nemlčela. Už jenom proto, že jsem člověk. Už jenom proto, že já mám to štěstí a žiji v míru.
http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/obrazem-demonstranti-chteli-svobodu-pro-gruzii.html
