Sbohem...to poslední

Bylo to smutné kráčet v davu několika stovek lidí za černým autem a za rakví...
Bylo zvláštní vzpomínat na všechny ty veselé zážitky...
Bylo zvláštní podat ruku Tomovi, který tam statečně zůstal stát až do konce...
Bylo krásné slyšet slova o naději a o tom, že žije dál...
Bylo rozpačité poslouchat dialogy smutečního průvodu, které svištěly okolo...
Bylo bolestné uchopit promrzlou rukou lopatku a hodit hlínu za kamarádem...
Bylo konějšivé popovídat si s paní, která vůbec nebyla cizí...
To všechno bylo a už není. A byla mlha a mrzlo a stmívalo se. A člověk chtěl najednou tolik žít!

Tak trochu jiný svět

Byla to sobota před první adventní nedělí, kterou jsme strávili v Léčebně dlouhodobě nemocných v Bílovicích nad Svitavou. A jaký byl cíl? Nedokáži jej uhladit do ladné a srozumitelné formulace, neboť motivace pro každého z nás dobrovolníků byla asi trochu jiná. Věnovat čas druhým. Udělat trochu rozruchu v jinak stereotypním životě starých lidí. Započít společně adventní čas. Být na chvíli v prostředí, které také znamená život…
Bylo ráno a byla zima a zatímco za námi mizelo uspěchané a nákupní horečkou posedlé Brno, před námi se otevíralo malé téměř zapomenuté místečko se zelenými stromy a s nádechem tajemna. Koleje, úzká cestička, stromy, a potom budova. Na první pohled možná trochu strohá a nezajímavá, ale při tom druhém pohledu jsem uviděla život – nezabalený v pozlátku, život se všemi bolestmi, život - jaký je. Možná jsem trochu zaváhala jenom já, možná nás bylo víc. Najednou mě napadlo: „Co nás tu vlastně čeká? A jak se máme chovat? A co dělat?“ Zajímavé pozorovat jak veškerá suverenita každodenního pobytu ve škole a v práci mizí při setkání s něčím tak přirozeným a bez přetvářky – se stářím a bolestí.
Přímost a otevřenost personálu a celého prostředí nás ale nakonec sama navedla na cestu vlastní přímosti a přirozenosti. Stařenka u vchodu, která si s námi čile povídala o tom, jak pacienti krmí z okna ptáky svojí svačinou, byla důkazem toho, že léčebna je sice místem, kde je na každém kroku vidět veliká bolest, ale život tady pokračuje – nekončí. Zavřely se za námi vchodové dveře a čtvrté patro nám za ochotné spolupráce personálu nabídlo krásný prostor. A pak to začalo – větvičky, ozdobičky, kytičky, svíčky, jablíčka, pomeranče a pak ještě mnohokrát tolik. Veliká výroba adventních věnců oficiálně započata. S velikým nasazením se nám podařilo pomoci asi osmi nebo devíti starým lidem dojít do místnosti a zapojit se do výroby. I oni byli stejně nervózní, i oni nevěděli, co to vlastně znamená (tedy s výjimkou staršího pána, který se s chutí vrhl do výroby a na svém díle doladil každý detail J). „No jo, to chce mladé ruce… No no no, to Vám to ale jde. Já jsem to ale nikdy nedělala.“ To byly první reakce. Trošku legrační, že nás mnoho praktických věcí dříve nenapadlo, ale praxí se člověk učí. A tak dobrovolníci buďme co nejvíce v praxiJ Svíčky nechtěly držet, starší lidé se zpočátku chtěli opravdu jenom dívat, ze všech věcí na stole se během pár minut stala neidentifikovatelná hromada, ve které dobrat se požadované propriety bylo takřka nadlidským úkolem.
Ale o to větší radost jsem cítila, když mi milá stařenka po chvíli práce řekla: „No, ta mašlička by možná byla lepší tady.“ A odjinud jsem slyšela: „Tak já to tady podržím…mohlo by se to ovázat,“, „Teda to jsem měla zkusit už dřív.“ Báječný pocit, když se prvotní ostýchavost pomalu měnila v aktivní práci na výrobě adventních věnců. A co teprve vypuklo, když se přešlo k vyrábění svícínků, kde se větvičky zapichovaly do speciální hmoty pro dekorační účely. Kdeže byly debaty o mladých rukou, tady se už nerozlišovalo mezi věkem či zdravotním stavem, tady se žilo pod vlivem tvůrčího ducha. A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: čtyři velké adventní věnce, asi dvě desítky malých věnců a dvě desítky svícínků. Po několikahodinové práci se pacienti opět rozcházeli do pokojů. Někteří velmi unavení, ale na všech tvářích byl vidět úsměv.
Vyrobené ozdoby se nám podařilo roznosit do všech pokojů, i tam, kde už pacienti nejsou při vědomí, nebo jsou zcela imobilní. Snad je, až otevřou oči, potěší ozdobené větvičky a do pokoje se jim vnese trocha vánoční atmosféry. Snad skrze tu maličkost ucítí, že na ně někdo myslí. Snad je to zahřeje…
Léčebnu jsme opustili, když už bylo šero a čekala nás cesta zpět. Hlavu plnou vzpomínek a srdce plné pocitů. Opět ta úzká cesta, koleje a stromy. Skalní schody a šum lesa. Trochu jsme povídali a více mlčeli a za námi mizel svět, který je řízen jinými pravidly. Svět tichý a nenásilný, svět beze spěchu, svět, který je tady, i když se o něm nemluví. Neudělali jsme toho mnoho, přesto jsem moc ráda, že jsem mohla udělat alespoň to málo.
Byl večer a byla zima a obchodní centrum praskalo ve švech. Člověk byl rád, že rychle nakoupil a utekl. Jak malicherný se najednou zdál svět běžné civilizace oproti světu tam na zastávce, kde šumí stromy a je ticho a nezáleží na tom, jestli máte sladěné oblečení a prvotřídní technické vybavení. Zaleží jen na přítomném momentu. Jestli teď něco bolí nebo nebolí, jestli teď prožívám radost a jestli mohu spát. Slovy ani nedokáži vyjádřit, jak moc si vážím možnosti zúčastnit se tohoto dne a jak moc si vážím těch, kteří tam byli…