2009-01-18

Cesta

Po dvanáctiměsíčním putování vystoupal na zamrzlý vrcholek hory a zhluboka dýchal. "Tak konečně. Konečně se to podařilo." Slunce ho svými hřejivými paprsky lechtalo na na tvářích. Vzal do dlaně trochu zmrzlého sněhu a prohlížel si, jak se ve sluneční záři nádherně třpytí. Jeho cesta byla splněna. Rozhlédl se do dáli. Neviděl ale nic. Jen rýsující se vrcholky jiných hor, několik stromů, které vyrostly nebezpečně blízko srázu, a tam úplně dole zahlédl téměř neznatelný obrys. Snad chaloupka, nebo přístřešek pro zvířata. Úporně se snažil přijít na to, co je to za objekt, ale byl příliš vysoko a příliš daleko.
Najednou ho přepadl chlad. Za celou cestu mu nebyla taková zima, ale náhle se nemohl ubránit návalu zimnice. Cítil smutek. Měl za sebou dlouhou a obtížnou cestu. Cestu, při které se snažil zacelit otevřené rány a pomalu uklidnit smutek. Kolikrát si za těch dvanáct měsíců představoval dialog s člověkem, jež se mu tolik vzdálil. Kolikrát už si v hlavě ujasnil všechny argumenty. Ale najednou ho nenapadalo nic. Jen pocity prázdnoty a beznaděje se rozlézaly závratnou rychlostí. Nahlas vydechl. Lekl se vlastního hlasu. Ta dlouhá samota se mu začala zajídat. "Co teď budu dělat? Kudy se dát"
Na konci své cesty si uvědomil, že mu vůbec nepomohla. Že čas nezacelil rány a v samotě nenašel klid. Tohle totiž vůbec není konec, on teď musí jít dál. "Ale kam?" Najít si další vrchol, další horu, další les? A proč. Proč by měl utíkat on. Uvědomoval si, že další cestou je cesta zpět. Pousmál se vlastnímu nápadu. Jaktože ho nenapadl v některém z mnoha smyšlených dialogů. Ve světle slunečního jasu se to zdálo tak přirozené a krásné. I on má právo žít dál šťastně.
Položil se do sněhu a a díval se z kopce dolů. Přemýšlel, jaké to asi bude. Vynaložil tolik úsilí, aby se vzpamatoval, že úplně zapomněl na to, že neudělal vůbec nic špatného. Prostě přestal rozumět světu prázdné prestiže, lži a her. Copak ale tohle může být důvod k odcizení?
Polkl. Vzpomněl si na štěští, které ho zaplavilo, když před dvěma lety na noční procházce potkali zpívající slepou dívku. A s tím momentem spojil celý svůj život. Teď už neváhal. Vzal batoh a hůl a vydal se na cestu zpět. Neotáčel se, nelitoval, že sestupuje dolů. Ta cesta nebude snadná. Jistě narazí na bolestivá setkání, na zvláštní chlad, který bude proudit z dříve zářících očí. Ale život přináší i takové chvíle. Nebude očekávat, doufat a planout. Bude pouze vnímat a radovat se z přítomných okamžiků. Zkusí překonat nejistotu a znovu uvěřit, že potká někoho dalšího, kdo ho bude mít rád.
Na malou chvíli se zastavil. A pak pokračoval dál. Byl to okamžik, kdy si uvědomil, že pro štěstí se člověk musí rozhodnout.