Já se opravdu snažím přestat plakat

Včera jsem si děti vyzvedávala ze zahrady, což je samo o sobě rizikový faktor, protože při vstupu do budovy nastává nekontrolovatelný chaos v botách, čepicích a učebnicích. Nicméně tyto vstupní problémy jsme překonali, Martínek vydržel a nevyběhl v bačkůrkách ven a přešli jsme k ošetřování ran. Ríša nezklamal a jal se své podřené zápěstí ošetřovat sám, potom na mě upřel své krásné modré oči a řekl, že se na mě těšil. No koho by to nedostalo od modrookého blonďáka:) Vnislavovo zranění bylo o něco horší. Ani ne tak v rozsahu, ale spíše v psychickém rozpoložení. Tiskl si loket k tělu a úpěnlivě vydával zvuk blížící se startování letadla. Poslala jsem ho tedy odřeninu si umýt, ale letadlo se podle zvuku chystalo vzlétnout, tak jsem ho běžela zastavit a vydala celý obsah svých plic, aby rána byla uklidněna hojivým vánkem. Kompletně jsem zčervenala a obličej ztratil své obvyklé tvary, což Vnislava rozesmálo a vrátil se ke stolečku. Hojení ran tedy bylo za námi a přešla fáze učení přerušována permanentním pitím a čůráním. Jsou to zkrátka lumpíci. Když jsme se rozhodli realizovat hru na obrázku a zahrát si na kočku a myši, náš vyhrazený čas se chýlil ke konci. Kočka úspěšně hlásila: "Mouse, mouse come to me...", a myši nesměle pískali: "No, no you will eat me:)". A pak se rozehrál litý boj, při kterém se myši postupně měnily v kočky a v dalším kole se vrhaly na bývalé kolegyně. Zůstala jediná nejrychlejší myš - Pepíček. Ale zachtělo se mu pokračovat, tak jsem na něj pustila sedm koček. Pepíček kličkoval o sto šest a z posledních sil dopádil ke stolečku, kde čekal, až k němu kočky doběhnou. Všechny ho chytly a vítězoslavně ho vedly. Pepíček na mě ale otočil své důvěřivé oči a řekl: "Oni mě ale nechytili, já jsem byl v domečku." "Ale my jsme na domeček nehráli, Pepíčku." Proč, proč jsem to říkala? Pepíček se vytrhl kočkám, utíkal do domečku a rozzvylkal se. Doufala jsem, že tuto fázi hodiny dnes vynecháme:) Šla jsem za ním, vše mu celkem rozumně vysvětlila, on přikyvovala hlavičkou a neúprosně lkal. "Tak pročpak pořád pláčeš?" "Víte, já se opravdu snažím přestat plakat, když začnu, ale ono to nejde..." A to je školka. Život sám.

Proti násilí

Je zajímavé, že se v naší společnosti toleruje násilí. Přemýšlím nad tím, jak mohou rozumní a vzdělaní lidé prostě dělat, že se jich to netýká. Říkám si, jaký vliv asi přenesou na děti učitelé, kterým je jedno, že se tu hemží extremistické skupiny a že se o projevech násilí neříká pravda. A jaký vlastně vyroste člověk v rodině, kde se traduje strategie: o nic se nezajímej, nic nepodporuj.
Své málo jsem udělala v neděli. Cestou z Vysočiny jsme doběhli na náměstí Svobody trochu si zademonstrovat. Co mě šokovalo: 1. množství Romů na jednom místě, 2. minimální počet většinových Čechů, kterým je to očividně všechno jedno. A pak se není co divit, že síla akce byla mizivá; že o tom média napsala podivuhodnou zprávu, kterou každý přeskočil, protože stěžujících si skupin máme v republice dost, že tady násilí bude vesele klíčit dál.
A tak si říkám.... kam to všechno povede.
K atmosféře demonstrace: slunce pálilo, dav nás mačkal, cigaretový dým štípal do očí, komunista svou řečí o tom, jak nás komunisté zachránili a jak bychom si jich dnes měli vážit, pěkně prudil, účastníci křičeli, technika selhávala, lidé instinktivně svírali peněženky, policisté vyčkávali a kolemjdoucí se smáli. Jen ti naši dva profesoři svým demonstračním elánem rozsévali bojovného ducha do celého okolí.