Ježek na dvoře... se nekoná

V květnu jsme koupili domek. Po letech předení plánů, snů, vizí a taktik to člověka překvapilo. Ale opravdu. Najednou už je to dost konkrétní domek, v konkrétní obci, s vymezenými metry, určenými sousedy, dostupností vody… Žádná sran… legrace. Je to pěkné, dobrodružné, zatím jakoby cizí, ale to nevadí, vždyť si člověk už mnohokrát zvykal někde úplně jinde. Za chvíli bude na zápraží sedat tak samozřejmě, jako ještě nedávno jezdil výtahem do čtvrtého patra. Snad. Ještě malou chvíli naše záležitost, ještě chvíli… a už se pouští ta novinka na křídlech telekomunikačních kanálu do světa. Pravda zprvu nepřichází zrovna osvěžující povzbudivá vlnka italského pobřeží. Intenzitou a počtem úderů dalo by se spíše hovořit o hurikánu v přímořském městečku. Daleko, daleko, táááák daleko, dálka, daleko. Uf. Výdech, znovu zapnout připojení se světem a druhá vlna, zdá se už trochu méně zkázonosná. Velké, pěkné, to ovoce, trochu z ruky (v hurikánštině to znamená daleko), hezká zahrada, hodně práce, ale pěkné. Takže tato fáze za námi. Asi bych měla brát to volání hlasů z moře trochu méně vážně :) – spousta moře, hodně hlasů, jednom jeden maják. A je to tady! První společná noc – tedy jako na majáku, všichni tři na majáku, poprvé tam přespáváme všichni tři, abych to napsala přesně tak, jak je to myšleno. Ještě tam nebydlíme, ještě to pro nás není domácí, o to víc jsme zvědaví, jaké nocování bude. Hlava rodiny je v klidu, tajuplně se usmívá, nic neříká. Vodní dráček má taky jasno – užije si to. Já panikařím, já většinou panikařím. Ale nekřičím, a to se počítá:))) Už je černočerná tma. Všude okolo ticho, jen noční hmyz se probudil a intenzivně přenáší všechny nezbytnosti zleva doprava, aby v člověku vyvolal pocit sklíčenosti, jak se ta drobotina nadře. Na druhou stranu, určitě si je jistá tím, že v její prospěch hraje absolutní tma a nemožnost kontroly. Ale najednou… na broučka příliš veký hluk. Něco se k nám hrne houštinou. Ano hrne. Že směřuje k nám je jasné snad každému. Všechno šustí, zdá se, že je to snad srnec. Najednou vykoukne malé tmavé nic a za tím bodlinaté tělíčko. Ježkovy oči to je ježek! U nás na dvorku. No to je krása. Emocionální výlev měštáků by byl na mnoho a mnoho řádek. Euforie za námi. Ježek stále před námi. Co vlastně chce? Čeká se teď pozvání na kafe a pokec nad kouskem tvarohové bábovky. Zjevná nejistota na obou stranách. Ježek stále v polostínu houštiny, my u dveří. Bábovka by takhle poprvé asi byla moc… tak ho tady prostě necháme a uvidíme. Viděli jsme. Ježek šupky dupky ke kočičí misce a už je to pryč. Teď už je nad světlo jasnější, proč toho ten stařičký, hubený kocour po původních majitelích tolik sežral. Ježek na dvoře! Ježek na dvoře! No to by byl název našeho území:) Hurá hurá! Ale za čtrnáct dní klepe na kovovou bránu pan soused se smutnou zprávou. Kocour odešel do věčných lovišť. Však už to byl pane kocour senior. Odpočívá v trávě. Konzervy jsme věnovali sousedům za péči o kocourka. Mističky zůstávají prázdné. Zprvu si nepřipouštím přirozený důsledek tohoto aktu. Ale zjevně budu muset. Po ježkovi ani bodlina. Ani při soumraku, ani za svitu luny, ani za rozbřesku. Ježek prostě nikde. Sebral posledních pár drobtů a táhnul o plot dál. Takže… žádný ježek na dvoře:( Zůstavá tu zatím jen ten monstrózní bodlák, kolem kterého paní sousedka prošla, pak se na nás podívala a ptala se, jestli ten bodlák máme u dveří schválně. Po květnatém výkladu, že jsme ho nechtěli sekat, že ještě bude krásně kvést a byla by to škoda, se shovívávě usmála, konstatovala, že to je vlastně pravda, a ukonějšila tak dušičky měšťáčků, kteří asi spadli z jiné planety:))

Zahradní párty 2010

Zahradní párty v LDN se už pomalu stává každoroční tradicí. Možnost sejít se s pacienty u táboráku, zazpívat si s kytarou a pokochat se příjemným babím létem si málokterý Motýlek nechá ujít. Přestože jsme letos v září uspořádali již třetí opakování, nejednalo se o žádnou nudnou reprízu. Počasí, prostorové podmínky a nálada všech zúčastněných společně vytváří neopakovatelné variace na jedno téma.
Díky pomoci pracovníků LDN jsme přijeli k dobře připravenému prostoru, který pomalu zaplňovali první pacienti. Atrakcí se pro ně stalo netradičně vyhlížející grilovací zařízení, které s duší skutečného umělce vytvořil Ivo, a zajistil tak dokonalý špekáčkový servis na celé odpoledne. Svá místa zaujali kreativci, kteří chystali pro pacienty barevné dárečky z krepového papíru, muzikant Láďa, který spolu se zpěvným ptactvem zajistil muzikální zázemí celého projektu, a také dobrovolníci, kteří si našli místečko u pacientů, se kterými se znali i neznali, a snažili se jim být dobrým „parťákem“ po celé odpoledne. Zahradní párty 2010 oficiálně započata.
Mohla bych pokračovat dál o tom, jak se pomalu rozléhala vůně opékaných špekáčků, jak praskal oheň a jak se osmělili i ti v první chvíli nedůvěřiví pacienti… Ale já bych tento prostor ráda věnovala něčemu jinému. Hlavně proto, že jsem se i to odpoledne v září pohybovala daleko od dění u ohně a pohody teplého dne.
Spolu s několika dalšími jsme se rozhodli přenést trochu té venkovní atmosféry k těm, kteří už nemají příležitost, aby vstali, aby mohli zpívat, aby mohli svým skeptickým zrakem hodnotit napečené sladkosti. Šli jsme za těmi, kteří zůstali v pokoji, když jejich soused odešel s dobrovolníkem ven. Šli jsme za těmi, kteří leželi na lůžku a vůbec neměli tušení o tom, že se pár metrů od nich děje něco veselého. Zdálo se nám, že v momentu osamění by uvítali, že jim někdo přinese zážitek, který by jim jejich nemocné tělo již nedovolilo prožít.
A taky že jsme se o to snažili. Přímo z ohně se nosili špekáčky do prvního, druhého i třetího patra, nabízeli jsme na ochutnání různorodé doma pečené sladkosti, trávili jsme čas u těch, kteří si chtěli povídat, nebo prostě jenom chtěli, aby s nimi někdo byl. Vždyť rozhovor beze slov může být často plnější, než stovky prázdných dialogů. A tak jste v průběhu odpoledne mohli při nahlédnutí do pokoje vidět pána, co si po dlouhé době pochutnává na křupavém špekáčku a vzpomíná na léta dávno minulá. Mohli jste sledovat proměnu paní, která se na nás nedůvěřivě dívala, když jsme jí nabízeli buchtu, ale o chvíli později nepřestávala pět chválu na báječnou kuchařku. Ale mohli jste zahlédnout i dvě báječné dobrovolnice, které věnovali svou vlídnost a optimismus pacientkám, kterým už čas vzal i sílu v rukou.
Že už se dění venku chýlí ke konci, jsme zjistili, když se začali pacienti pomalu vracet do svých pokojů. Mnozí z nich hodně unavení, ale z jejich tváří se dala číst spokojenost. Alespoň na chvíli. Než zase přijde bolest, než zůstane sousedovo lůžko prázdné, než se vše bude zdát beznadějné… I my jsme si později přisedli k dohořívajícímu ohni, dívali se na kamarády dobrovolníky, žertovali a říkali si, jak je fajn, že jsme si udělali čas. Vždyť i my večer odjedeme obdarováni – odpoledne jsme totiž dělali něco, co nás mnohonásobně překračuje. Odpoledne jsme byli DOBROVOLNÍCI, odpoledne jsme byli opravdoví, upřímní a maximálně přítomní. Takové chvíle jsou věčné. May all human being be compasioned and wise.

Pro kolegyně češtinářky - zajímavé:)

Hovory s TGM

Pokaždé když přečtu dalších pár stránek, nadchne mě, jak je to aktuální, jak 100 let není vůbec tolik vzdálených, jak bych si přála ho potkat...
"Já jsem měl s penězi zvláštní zkušenost:když bylo nejhůř, přišly odněkud. Nikdy jsem si nedělal starosti, že nebudu mít co jíst; věřil jsem, že jde-li člověk za svým slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci. Jak říká Ježíš: hledejte napřed království Božího, a to ostatní vám bude přidáno. Peníze nemám rád, nebyly mně nikdy cílem, jen prostředkem, ať je to pomoc bližnímu nebo trvalé věci kulturní."
TGM

Děkujeme. Povedlo se to!

Děkujeme za všechny krabičky, skořápky, kelímky, nálepky... zkrátka za všechno, s čím jsme mohli na LDN v Babicích tvořit krásné velikonoční ozdoby a přinést tak pacientům trošku barviček a radosti do jinak šedivého dne. Nafotila jsem nějaké obrázky, abyste na vlastní oči viděli, že to byla zase jednou "velká akce":)))

Zaujalo mě:

„Ale to je naše chyba, protože jsme nepochopili, že demokracie není dar, který padá shora, ale je prostorem, v němž se odehrává stálý zápas o spravedlnost, svobodu a občanskou rovnost. Je naše chyba a vina, že nechceme vstupovat do těchto zápasů a zcela mylně si myslíme, že demokracie znamená, že budeme již mít ode všeho pokoj a budeme se moci věnovat jen svým soukromým zájmům. Námi občany takto vyklizený prostor ihned obsadili politici, což jsou ti občané, kteří se jej rozhodli využít k uspokojení svých soukromých zájmů. Marasmus, ve kterém žijeme, je proto náš vlastní marasmus. Je to náš obraz a vidíme v něm jen sebe sama, i když se sami sobě nelíbíme. Abychom se tomuto poznání vyhnuli, personalizujeme problémy, hledáme tzv. staré struktury, abychom je učinily odpovědnými za vše špatné, co se kolem nás děje.“
Milan Valach - Češi v neklidné době

Novopečení rodiče 1,2,3

Návštěvy u novopečených rodičů na mě vždy dýchly zvláštní atmosférou, která mě kompletně pohltila a která zapříčinila, že jsem s bezduchým výrazem hleděla na čerstvé miminko a sledovala, co udělá (ne že by toho z objektivního hlediska dělalo moc:), vlastně jenom spinkalo, pak otevřelo očka a pak zase spinkalo.)Miloš tu atmosféru nazval tak, že na nás dýchne mateřství. A měl vlastně pravdu, i když já bych to nazvala víc jako existenciálně vyhrocené rozpoložení kmitající mezi největším nadšením, únavou, nejistotou, pravidelností, radostí,... Co se rodičů týká, tak z nich ale sálá jen to nadšení. Existenciální kmitání jsem si přinesla a bohudíky zase i odnesla.
A tak mě každá návštěva obohatila směsici poučení, energií a hlubokomyslnými úvahami. Při té první jsem se dozvěděla, že kráva má šest vrstev placenty (vzhledem k narození lidského mláděte zcela nepodstatná informace, ale doposud tím navazuji konverzaci s nově příchozími), při druhé čumendě jsme Terezku znejistěli otázkou, zda jí rozřízli i dělohu (ale vzhledem k tomu, že je Kubík na světě, musel dělohou jednoznačně projít... prosím objasněte mi to někdo:))) a třetí návštěva mě přesvědčila o tom, jak výrazně se po narození človíčka změní život rodičů. Ale oni vlivem neobjasnitelného kouzla propadnou tomu novému životu tak, jako by to ani nikdy nebylo jinak. S úsměvem si říkají mamko a taťko, v koupelně živě diskutují o konzistenci obsahu plenky, v hrnci vaří brokolici,...
Ať se vám daří stále udržovat takovou vlídnou atmosféru, Crhovčíci:))))