2007-11-08

Jak jsme si zazpívali a jak jsem si pospinkali

Tak spinkej, ať ve tvých snech
růže kvetou, voní mech,
princeznu si Honza bude brát,
až půlnoc prostře sítě,
na vlásky políbí tě,
vždyť i tvá máma musí spát...









Soukromá ukolébavka pokračuje:)
...tak si dočti stránku, zavři knížku,
honem hupky do pelíšku











Go Go Go:))))

2007-11-07

Světýlko

Možná, že to ještě ráno a odpoledne bylo smetiště dějin. Smetiště dějin, které se usadilo v mé hlavě, které mě pronásledovalo do šaliny a taky po špinavé ulici Poříčí, kde vám před očima rotují obří kola nákladních automobilů. Jakoby říkala – to je náš svět. Smetiště dějin, kam odchází všechna jména, díla, básně, všechny vzpomínky... Ty, jež svým dotekem pohladí duši tak něžně, že se jen těžko vrací zpět do reality. Smetiště dějin, které pohltí všechno a všechny a navždy. Člověk se stane tou škatulkou v učebnici – narodil, zemřel, napsal. Mezi tím vším možná taky žil.
Žil plným životem, někdy se smál tak intenzivně, že nakazil přátelé na celých dvacet minut. Někdy taky plakal a párkrát za týdne zašel na jedno do té malé hospůdky, kde tak pěkně hráli. A když chtěl být někdy sám, sedl si s kytarou a u rozsvícené lampy brnkal svým dětem, které už dávno vyrostly. Bylo mu úzko. Chtěl utéci. Chtěl volně dýchat. Možná někdy moralizoval a někdy ležel v sobotu v posteli až do dvou odpoledne a se svou ženou vedl hovory o ideálním světě, o počasí, o lidech.
Kam se za ta léta ztratil... Kdo dnes ví, o čem snil. Kdo dnes ví, jestli někdy hleděl nepřítomně z okna a říkal si, co dál. A kam zmizí zážitky, které v sobě nosíme a které už nikdy nikdo nebude cítit stejně? Kam zmizí ten úsměv na tváři vyvolaný vzpomínkou na dětské škádlení, na zápas o kliku, na papírového panáčka, na první spaní pod širákem...
Bylo to smetiště dějin, které na mě dopadalo svou tíhou stejně jako dešťové kapky, temná obloha a ten výrok. Výrok z přátelských úst, který zabolel. Najednou byl člověk sám. Chtěl se smát a chtěl padat v šalině a chtěl sedět na čaji a chtěl zpívat. Nu což, to je život. To tak někdy bývá. A tak smetiště dějin tiše kráčelo za mnou a snad čekalo, že se otočím... že se zase vrátím. Ale pak život přinesl náhodu (možná osud, kdo ví, jak to vlastně je) a objevilo se maličké světýlko, které mě vedlo temnými ulicemi téměř až domů. Ani netuší, jak moc zářilo. Maličké, ale záchranné. Cesta má dva směry – dopředu a dozadu. Dozadu to bude vždy bolestivé (někdy sladce, někdy hořce, někdy moc a moc). Dopředu potřebujeme světýlka. Kéž by tady stále byla. Kéž by nezhasínala. To tolik bolí. Děkuji svému dnešnímu světýlku, že mi zabránilo se otáčet.

2007-11-01

Centralizace? Ne!

Některé zajímavé odkazy níže mi pootevřely dvířka do světa centralizace médií.
http://www.ringier.cz
http://blog.webtrh.cz/centralizovane-medialni-modely-ustupu
http://www.blisty.cz/2005/10/11/art25372.html
http://www.blisty.cz/2005/2/18/art22058.html
Petici z posledního odkazu považuji za dost přesnou a souhlasím.