V nemocnici s Českou televizí

Nevím, jak jsem k tomu přišla:) Ale to se mi stává často, zkrátka jsem najednou pádila na jedno z oddělení v nemocnici, v hale jsem narazila na Pepču, který si z neznámých příčin vyšel na konci února jenom v košili, a už jsme byli uvnitř. Ani jsme nestačili vydezinfikovat ruce a už jsem uviděla človíčka s příšerně velikým a chlupatým mikrofonem, který mi silně připomínal jednoho z těch malých smetákových psů (ten mikrofon). Režisér nám podal ruku a krátce nastínil, o co jde. V rámci akce Pomozte dětem se točí desetiminutové reportáže o organizacích, kterým bylo v celostátní sbírce přispěno. Na devátý díl je naplánováno dobrovolnické centrum Motýlek, které kromě jiného zajišťuje přísun dobrovolníků do dětské nemocnici. Hmh, hmh... říkám si. Jak to asi dopadne. První akční režisérký výpad zažívám, když kráčím s velkou a těžkou krabicí se vším možným do pokoje. Z ničeho nic vyskočí zpoza rohu, říká svým klidným téměř motýlím hlasem: "Tohle si natočíme", naznačí mi, že mám o tři kroky couvnout a vyrazit. Couvám, vyrážím, směji se od ucha k uchu.
Následují nekonečně dlouhé záběry kamerou na to, jak hrajeme Člobrdo a u Pepčova stanoviště se háčkuje. Celkem se snažím, ale obří oko kamery, které detailně zachycuje stupidní pokusy tří velkých lidí zahrát si Člobrdo, vyvolává v ovzduší všeobecnou křeč. Po mém neúspěchu ve hře režisér dodává: "Blanko a existuje nějaká hra, ve které vyhráváte?" A ja jaj. Přistihnu se, jak se směju, hledím přímo do kamery a blekotám něco na bázi asi ano, no víte...
Když konečně všechno skončilo, utíkám poklidit věci. V herně jsem ale narazila na děvčátko, které by zjevně ocenilo nějakou společnou činnost, a tak zapomínám na celý svět a načrtávám přibližný tvar velikonoční kraslice na papír. Co by to ale bylo za zvídavou televizi, kdyby mě nevypátrala a opět je tu ta šíleně velká kamera, chlupatý mikrofon a motýlí režisér. Točí, jak malujeme kuře, vystřihujeme kuře a lepíme kuře... Točí to samé s obláčkem, kytičkou a trávou a poté co se k nám přidává milý divoký klouček, točí, jak se neskutečně velké množství černé tempery roztírá na velký bílý papír, na velký hnědy stůl, na kloučkovy kalhoty, na moje kalhoty... a tak dále, a tak dále.
Na další otázky, které jsou uvozeny režisérovým "Blanko, já se Vás teď na něco zeptám. Tak se na to připravte", se mi již daří odpovídat celkem srozumitelně, dokonce u toho stříhám, lepím a maluji. Multidobrovolník:)
Když celý štáb, který byl nakonec celkem povídavý, odešel, zjistila jsem, že jsem silně dehydrovaná a vyhladovělá. Snad to ale mělo nějaký smysl. Uvidíme, jak to dopadne. Když jsem opouštěla nemocnici, kamera natáčela dlouhý, melancholický záběr na velikého motýla, který byl umístěn na příchodové cestě. Rozesmálo mě to natolik, že se rozesmál i štáb. Tři týpci, co stojí a hledí na tři metry vysokého motýla z červeného papíru... Asi se máme na co těšit. No celou situaci se podaří vyhodnotit 20. dubna na ČT 1 po pohádce:)