Ach ty tituly...

Linda je zkrátka expert. O tom není pochyb. V pondělí mě po dlouhé prázdninové pauze zase rozesmála a svým specifickým smíchem, kterým doplňovala můj hlučný záchvat, zadělala na to, že bychom se na jedné sympatické katedře neměly nějaký čas vyskytovat. Zpravidla to bývá tak, že jakmile se člověk začne zarytě soustředit na nějakou činnost (na mysli mám třeba čištění zubů, psaní paní, oslovování, volání, balení, leštění lešení, ladění a kdoví co ještě), míra soustředění zcela vytlačí i tak povážlivě nízkou míru schopností a výsledkem, který na sebe nedá dlouho čekat, je guča. (pozn. autorky: guču definuje Slovník a kulturník Marsko- Český pro školu a veřejnost vydaný roku 2006 jako beztvarou hromadu něčeho)
A taková guča tu byla v pondělí. Zdá se, že Linda se pro pátý semestr rozhodla pekelně soustředit na dodržování akademických titulů v mluvené podobě. Přeji jí tímto, aby ji toto rozhodnutí co nejdéle vydrželo, dařilo se jí v osobním i akademickém styku a přinášelo jí vstřícné přijetí u každých dveří.
Ale k věci. Rozhodly jsme se obrátit se na vedoucího katedry, aby nám poradil s jedním drobným problémem. Zastihly jsme ho ale mezi dveřmi poměrně rozčileného při diskuzi se studentem. Povážlivě jsme tady přibrzdily chvatný krok a očekávaly, zda-li zabouchne nebo ne.... a nezabouchl. Vše se zdárně vyřídilo a do hovoru nám ještě přišla doktorka Vonková, která přislíbila účast, a plynule se vydala do místa, které bylo naším dalším cílem. Kabinet doktora Nolče. Sledujeme ji. Chápe se kliky, prohodí dvě slova do pootevřených dveří a znovu je zavírá a vrací se přímo vstříc nám. A teď přichází Lindina chvíle. Mírně se zhoupne v bocích, našlápne pravou, lehce vymrští pravou ruku a zvolá: "Je tam Nolč?" Víte takovým tím drsňáckým hláskem jako "Hele vole, kde mám káru." Počítám asi tak dvě vteřiny, kdy široce otevírám očka, Linda vyhazuje levou, očka přivírá a přidává: "... doktor Nolč?" NEBYL!
Ale proč končit tak hezky započaté dopoledne. Vydaly jsme se dál, znovu narazily na vedoucího katedry a položily mu doplňující otázku, na kterou jsme před chvílí zapomněly. Týkala se jednoho předmětu, jednoho docenta... a protože se mi chtělo ještě stále smát, přenechala jsem zpřesnění na Lindě. "Víte, je to předmět do...doktora...do...centa Jemelky..." Sleduji Lindiny myšlenkové pochody a už se zase směji. Je čas opustit toto místo.
Linda ve svém úsilí neustala, aby v něm již toho samého odpoledne rezignovala na podivuhodné sdělení, kterým vysvětlovala, že doktor Králík už má klíč, a tedy nepotřebuje další: "On má klíč... Doktor má klíč."
"A sestřička přijde za chvíli," jak dodala Markétka:))))))

Nic se nezastaví

V životě občas nastane okamžik, kdy máme pocit, že se všechno musí zastavit. Čas, lidé, práce, pohyb,světlo… všechno. Prožíváme chvíli velkého zármutku a někde ve skrytu duše věříme, že jej prožívá celý svět s námi. Že zšedne obloha, spustí se déšť, lidé budou bezcílně bloudit po ulicích, nikdo se nebude smát a všichni budou sdílet to, co právě v daný okamžik sžírá naši duši. Snad po tom toužíme, abychom nebyli sami, snad proto, že nevidíme nic víc než vlastní bolest, snad proto, že je vlastní bolest tak nesnesitelná.
Dnes nastal takový okamžik. Sžírající, bolestivý, všudypřítomný… Blízky člověk navždy opustil tento svět, ale nic se nezastavilo. Děti šly otráveně do školy, řidiči i nadále projížděli městem závratnou rychlostí, dělníci pokračovali v práci na stavbách, foukal vítr a celý svět se točil dál. Ani na krátkou vteřinu nepřestaly platit přírodní zákony, i dnes přišli na svět novorozenci. I dnes. Dnes, kdy všechno mělo stát. Ale nestálo.

„Já byl jsem smutný, smutný nechci být.
Ve chvíli velké času k smutku není.
Věříte ve tmu? Já věřím v slunce svit.
Přijďte vy ke mně, kdož jste zarmoucení.“
(V. Dyk)