Zahradní párty v LDN se už pomalu stává každoroční tradicí. Možnost sejít se s pacienty u táboráku, zazpívat si s kytarou a pokochat se příjemným babím létem si málokterý Motýlek nechá ujít. Přestože jsme letos v září uspořádali již třetí opakování, nejednalo se o žádnou nudnou reprízu. Počasí, prostorové podmínky a nálada všech zúčastněných společně vytváří neopakovatelné variace na jedno téma.
Díky pomoci pracovníků LDN jsme přijeli k dobře připravenému prostoru, který pomalu zaplňovali první pacienti. Atrakcí se pro ně stalo netradičně vyhlížející grilovací zařízení, které s duší skutečného umělce vytvořil Ivo, a zajistil tak dokonalý špekáčkový servis na celé odpoledne. Svá místa zaujali kreativci, kteří chystali pro pacienty barevné dárečky z krepového papíru, muzikant Láďa, který spolu se zpěvným ptactvem zajistil muzikální zázemí celého projektu, a také dobrovolníci, kteří si našli místečko u pacientů, se kterými se znali i neznali, a snažili se jim být dobrým „parťákem“ po celé odpoledne. Zahradní párty 2010 oficiálně započata.
Mohla bych pokračovat dál o tom, jak se pomalu rozléhala vůně opékaných špekáčků, jak praskal oheň a jak se osmělili i ti v první chvíli nedůvěřiví pacienti… Ale já bych tento prostor ráda věnovala něčemu jinému. Hlavně proto, že jsem se i to odpoledne v září pohybovala daleko od dění u ohně a pohody teplého dne.
Spolu s několika dalšími jsme se rozhodli přenést trochu té venkovní atmosféry k těm, kteří už nemají příležitost, aby vstali, aby mohli zpívat, aby mohli svým skeptickým zrakem hodnotit napečené sladkosti. Šli jsme za těmi, kteří zůstali v pokoji, když jejich soused odešel s dobrovolníkem ven. Šli jsme za těmi, kteří leželi na lůžku a vůbec neměli tušení o tom, že se pár metrů od nich děje něco veselého. Zdálo se nám, že v momentu osamění by uvítali, že jim někdo přinese zážitek, který by jim jejich nemocné tělo již nedovolilo prožít.
A taky že jsme se o to snažili. Přímo z ohně se nosili špekáčky do prvního, druhého i třetího patra, nabízeli jsme na ochutnání různorodé doma pečené sladkosti, trávili jsme čas u těch, kteří si chtěli povídat, nebo prostě jenom chtěli, aby s nimi někdo byl. Vždyť rozhovor beze slov může být často plnější, než stovky prázdných dialogů. A tak jste v průběhu odpoledne mohli při nahlédnutí do pokoje vidět pána, co si po dlouhé době pochutnává na křupavém špekáčku a vzpomíná na léta dávno minulá. Mohli jste sledovat proměnu paní, která se na nás nedůvěřivě dívala, když jsme jí nabízeli buchtu, ale o chvíli později nepřestávala pět chválu na báječnou kuchařku. Ale mohli jste zahlédnout i dvě báječné dobrovolnice, které věnovali svou vlídnost a optimismus pacientkám, kterým už čas vzal i sílu v rukou.
Že už se dění venku chýlí ke konci, jsme zjistili, když se začali pacienti pomalu vracet do svých pokojů. Mnozí z nich hodně unavení, ale z jejich tváří se dala číst spokojenost. Alespoň na chvíli. Než zase přijde bolest, než zůstane sousedovo lůžko prázdné, než se vše bude zdát beznadějné… I my jsme si později přisedli k dohořívajícímu ohni, dívali se na kamarády dobrovolníky, žertovali a říkali si, jak je fajn, že jsme si udělali čas. Vždyť i my večer odjedeme obdarováni – odpoledne jsme totiž dělali něco, co nás mnohonásobně překračuje. Odpoledne jsme byli DOBROVOLNÍCI, odpoledne jsme byli opravdoví, upřímní a maximálně přítomní. Takové chvíle jsou věčné. May all human being be compasioned and wise.
