Kyudo... a jaké bylo

Představa týdne stráveného s lukem a šípem mě pravda trochu děsila, ale samotná meditační praxe, která byla dalece vzdálená "zbraňovosti" tohoto prastarého nástroje, byla úžasná. Kde začít... honem honem. Tak třeba Krkonoše, Jilemnice, chata Kara, stromy, ptáci, louky, chaloupky, svěží déšť a vláha. Asi patnáct lukonautů:), kteří se usilovně snaží dodržet pohyby, uchopení a namíření, aby potom nechali letět šíp svou vlastní cestou. Několik minut intenzivních příprav, a pak prostě odletěl a nic už nešlo změnit. Učitel Toni, který od rána do večera zářil jako sluníčko, a byl natolik vlídný, že se jeho slova a pohled dotýkaly té nejobnaženější části člověka - srdce. Souběžný program pro rodiny s dětmi všeho věku - od špuntů, co na vás blikali rozzářenýma očima po pořádně rozdováděné kluky, před kterými musel být člověk stále na pozoru. Asistent Marc, který se rozčiloval, že botičkám, které jsou součásti úboru na kyudo, u nás nikdo neřekne jinak než žabky. Asistent Marc, který nám uprostřed noci radil, jak otevřít sprcháč:)Pivo Krakonoš, se kterým se hopsalo po stole za slabikování KRA-KO-NOŠ.

V KYUDU - japonské lukostřelbě nejde o zasažení cíle, chyby, upuštění šípu nebo o sbírání pásků jako důkazu pokročilosti. Jde o meditaci v praxi, tedy co nejvíce soustředěné provádění předepsaných forem. Člověk uklidnil rozvířenou mysl, byl sám se sebou a přeci plně přítomný. Tak zvláštní pocit jsem nezažila - jakoby se člověk dotýkal naplněné, klidné a nenásilné reality. Pro mě osobně bylo kyudo spojené s množstvím emocí, o kterých Toni mluvil, že se možná objeví. Obrovská škála od smutku, nejistoty, bezmoci, strachu, radosti, spokojenosti,... a to všechno ve veliké intenzitě. A člověk to musel přijmout. Že je to tady. Že tak to prostě je a nic se na tom nedá změnit. Ve stavu největší krize, když jsem při golden silence zkoušela napínat tětivu (což znamená dupnout na ten příšerně drahý luk, ohnout ho o velké množství stupňů a pak zase vrátit do původní pozice nezlomený) a když jsem neměla šanci se na nic zeptat, říct, že nevím, že chci pomoci, že mám strach, že to zničím, tak právě tehdy mi došlo, že přesně tyhle pocity v sobě dusím posledních pár měsíců, ale na realitě už nic nezměním. Prostě ji musím přijmout takovou jaká je. I když se mi nelíbí, jak to všechno dopadlo. Vím, že celý ten týden budu ještě pořádně dlouho zpracovávat, ale Toni říkal: "Don´t be afraid," tak to zkusím. "Touch and let go"

Stříleli jsme na blízký terč i na terč vzdálený 28 m, cvičili jsme se v navlékání kake - speciální rukavice na střelbu a snažili se dotáhnout všechny formy k dokonalosti. Po týdnu střílení se někteří dostali do stavu, že by stříleli bez jídla i spánku:) a my druzí jsme začali prožívat velikou únavu. Vnitřní život je často více vyčerpávající než ten vnější:))) A tak, když už jsem cítila, že už bych asi nevystřelila ani jeden šíp, sundala jsem rukavici a dívala se z dálky, jak to všechno vypadá. Kromě velikého nadšení si odvážím i reflexi mnohaleté kantorky na současný stav školství, názor archeoložky, že tady není co kopat, sdělení psycholožky, že nemocnice v Praze dobrovolníky zatím nemá, neukojitelnou touhu po cuketovém guláši a mnoho úvah nad tím, jak by rodiče měli vychovávat své děti. Zkrátka asi nejklidnější a zároveň nejdivočejší týden za poslední rok a hlavně plný moudrých komentářů.

Tak snad možná za půl roku v Brně.