2015-07-27

Ježek na dvoře... se nekoná

V květnu jsme koupili domek. Po letech předení plánů, snů, vizí a taktik to člověka překvapilo. Ale opravdu. Najednou už je to dost konkrétní domek, v konkrétní obci, s vymezenými metry, určenými sousedy, dostupností vody… Žádná sran… legrace. Je to pěkné, dobrodružné, zatím jakoby cizí, ale to nevadí, vždyť si člověk už mnohokrát zvykal někde úplně jinde. Za chvíli bude na zápraží sedat tak samozřejmě, jako ještě nedávno jezdil výtahem do čtvrtého patra. Snad. Ještě malou chvíli naše záležitost, ještě chvíli… a už se pouští ta novinka na křídlech telekomunikačních kanálu do světa. Pravda zprvu nepřichází zrovna osvěžující povzbudivá vlnka italského pobřeží. Intenzitou a počtem úderů dalo by se spíše hovořit o hurikánu v přímořském městečku. Daleko, daleko, táááák daleko, dálka, daleko. Uf. Výdech, znovu zapnout připojení se světem a druhá vlna, zdá se už trochu méně zkázonosná. Velké, pěkné, to ovoce, trochu z ruky (v hurikánštině to znamená daleko), hezká zahrada, hodně práce, ale pěkné. Takže tato fáze za námi. Asi bych měla brát to volání hlasů z moře trochu méně vážně :) – spousta moře, hodně hlasů, jednom jeden maják. A je to tady! První společná noc – tedy jako na majáku, všichni tři na majáku, poprvé tam přespáváme všichni tři, abych to napsala přesně tak, jak je to myšleno. Ještě tam nebydlíme, ještě to pro nás není domácí, o to víc jsme zvědaví, jaké nocování bude. Hlava rodiny je v klidu, tajuplně se usmívá, nic neříká. Vodní dráček má taky jasno – užije si to. Já panikařím, já většinou panikařím. Ale nekřičím, a to se počítá:))) Už je černočerná tma. Všude okolo ticho, jen noční hmyz se probudil a intenzivně přenáší všechny nezbytnosti zleva doprava, aby v člověku vyvolal pocit sklíčenosti, jak se ta drobotina nadře. Na druhou stranu, určitě si je jistá tím, že v její prospěch hraje absolutní tma a nemožnost kontroly. Ale najednou… na broučka příliš veký hluk. Něco se k nám hrne houštinou. Ano hrne. Že směřuje k nám je jasné snad každému. Všechno šustí, zdá se, že je to snad srnec. Najednou vykoukne malé tmavé nic a za tím bodlinaté tělíčko. Ježkovy oči to je ježek! U nás na dvorku. No to je krása. Emocionální výlev měštáků by byl na mnoho a mnoho řádek. Euforie za námi. Ježek stále před námi. Co vlastně chce? Čeká se teď pozvání na kafe a pokec nad kouskem tvarohové bábovky. Zjevná nejistota na obou stranách. Ježek stále v polostínu houštiny, my u dveří. Bábovka by takhle poprvé asi byla moc… tak ho tady prostě necháme a uvidíme. Viděli jsme. Ježek šupky dupky ke kočičí misce a už je to pryč. Teď už je nad světlo jasnější, proč toho ten stařičký, hubený kocour po původních majitelích tolik sežral. Ježek na dvoře! Ježek na dvoře! No to by byl název našeho území:) Hurá hurá! Ale za čtrnáct dní klepe na kovovou bránu pan soused se smutnou zprávou. Kocour odešel do věčných lovišť. Však už to byl pane kocour senior. Odpočívá v trávě. Konzervy jsme věnovali sousedům za péči o kocourka. Mističky zůstávají prázdné. Zprvu si nepřipouštím přirozený důsledek tohoto aktu. Ale zjevně budu muset. Po ježkovi ani bodlina. Ani při soumraku, ani za svitu luny, ani za rozbřesku. Ježek prostě nikde. Sebral posledních pár drobtů a táhnul o plot dál. Takže… žádný ježek na dvoře:( Zůstavá tu zatím jen ten monstrózní bodlák, kolem kterého paní sousedka prošla, pak se na nás podívala a ptala se, jestli ten bodlák máme u dveří schválně. Po květnatém výkladu, že jsme ho nechtěli sekat, že ještě bude krásně kvést a byla by to škoda, se shovívávě usmála, konstatovala, že to je vlastně pravda, a ukonějšila tak dušičky měšťáčků, kteří asi spadli z jiné planety:))