Krásná svatba Elušky a Martina

Nevadilo, že bylo chladno:) Obřad se díky tomu mohl konat u domácích kachlových kamen a finální novomanželské bublifuky zaplnily celou místnost. Nádherná hudba, výborné jídlo, příjemní svatebčané a konečně i neodolatelně pohádkový pár. Mějte se krásně.
P.S. Omluvte zhoršenou kvalitu fotografií, ale nějak jsme s Pepou zapomněli, že máme taky blesk...

Konec ruské agresi. Svobodu Gruzii - 6.8. 2009

To byla hlavní hesla protestu před ruskou ambasádou. Možná planý výkřik do světa plného strategických intrik, možná otevřený protest proti násilným a válečným praktikám, které stále přežívají. To posoudí až čas a také intenzita podobných protestů a množství lidí, kteří pozvednou hlavu a zamyslí se nad tím, jestli se světem není něco špatně.
Jak si může stát dovolit omezit suverenitu jiného státu? Jaký je důvod k tomu, aby ozbrojené síly ohrožovaly nevinné obyvatele? Jak je možné, že se na tom nedá nic změnit? Jak je možné, že celý svět nepovstal na protest? Je toho násilí tolik, že jsme ho již přijali jako každodenní realitu? A pokud je odpověď na poslední otázku ano – v jakém světě to vlastně žijeme?
Ruská ambasáda byla dokonale zabezpečena. Prostor dvaceti metrů na obě strany od dobře uzamčené vchodové brány lemovala policejní páska, která nekompromisně protínala cyklistickou stezku. Několik policejních aut a asi osm policistů mělo celou oblast dokonale pod kontrolou. Jak bizarně pak působila trojice mužů stojících před tolika zábranami s několika papíry. Bez megafonu, beze zbraní. Policejní vyslanec mluvil s muži velmi klidně, velmi rozvážně a velmi vyhýbavě při otázce, proč je prostor uzavřen.
Naštěstí se skupinka brzy rozrostla na větší hlouček různorodých lidských osudů. Přišli, protože to považovali za důležité. Spouště fotoaparátů cvakaly, vlajka vlála ve větru, organizátor pronášel do rachotu projíždějících aut svůj proslov. Ostatní vystavovali tvář ostrému odpolednímu slunci a ukazovali projíždějícím lidem své transparenty.
Fotoaparáty postupně utichaly, reportéři odcházeli, ale účastníci zůstali stát až do konce ohlášené akce. Několik podaných rukou, vzájemné úsměvy, tiché sdílení osudů druhého.
Nic agresivního, nic průbojného. Jak taky jinak bojovat s násilím? Je to paradox. Svět zatím uznává jenom průbojnost a agresivitu. Jak tedy prosadit přesný opak? A stojí o to vůbec někdo?
Muži, kteří se nehlásili ani k novinářům ani k protestujícím, pečlivě střežili fotoaparát. O co vlastně šlo jim? Pečlivě vše zdokumentovat? Informovat ve vyšších sférách nebo svou přítomností jenom strašit?

Teď už jenom reakapituluji. Ale ano, stálo to za to. Stojí za to přijít a říct: Jsem tady a chci žít ve světě, kde válka je překonanou strategií a kde násilí je všeobecně odmítáno. Už jenom proto, že jsem nemlčela. Už jenom proto, že jsem člověk. Už jenom proto, že já mám to štěstí a žiji v míru.
http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/obrazem-demonstranti-chteli-svobodu-pro-gruzii.html

Svatba jednou v srpnu

Tak a je to tady:) První spolužačka šťastně a úspěšně provdaná. Tak přidávám malý přehled našeho svatebního putování.

1. Jak jsme se chystali:




2. Jak se čekalo:




3. A už je tady Míša:





4. V kostelíku:





5. Konečně jsme Radka a Míšu odchytli na dárečky:






6. A focení, focení, focení:)





Dobře to dopadlo:) Hurá do společného života.

Koncept početí

Kde začít.... Začněme třeba u početí koncepce. Pečlivě se chystáte, dolaďujete detaily, hlubokomyslně se rozplýváte nad tím, jak silně jste s tímto tématem spjati a téměř s nadpozemskou něhou klepete na klávesnici počítače. Ale už v tomto momentu mizí ostražitost a v jinak smysluplném textu se zakořeňuje problém. Problém početí.
A jste na místě. Očekává vás fáze oslavy početí koncepce. Přednášíte, duchaplně reagujete na otázky, procítěně spojujete přítomné s nepřítomným a to vše s vážným výrazem odborníka na slovo vzatého. Vše klape jako na drátku. O početí nemáte ani tušení.
Finální fáze už vás nemůže překvapit. Prořečnili jste se jistojistě ke zdárnému výsledku. O početí stále nemáte ani tušení. Přesto se již blíží okamžik odhalení početí Stanislava Červenky. Komentář zkoušejícího je vcelku příjemný a obohacující. Jako studentku češtiny vás samozřejmě trochu pobaví zmínka o několika čechismech, které se vloudily do anglické prezentace. Ale co pokračuje dál vás spíš dostane. Zalistujte si teď ve slovníčku a najděte slova concept a conception. A hádejte, co jsem téměř 15 minut fundovaně hlásala o Angažovaném učení Stanislava Červenky - o české koncepci čítající 10 základních principů. Početí jako blázen. Zářným příkladem mého dnešního úspěchu budiž následující věta: Organization is based on the conception of Stanislav Červenka.

Já se opravdu snažím přestat plakat

Včera jsem si děti vyzvedávala ze zahrady, což je samo o sobě rizikový faktor, protože při vstupu do budovy nastává nekontrolovatelný chaos v botách, čepicích a učebnicích. Nicméně tyto vstupní problémy jsme překonali, Martínek vydržel a nevyběhl v bačkůrkách ven a přešli jsme k ošetřování ran. Ríša nezklamal a jal se své podřené zápěstí ošetřovat sám, potom na mě upřel své krásné modré oči a řekl, že se na mě těšil. No koho by to nedostalo od modrookého blonďáka:) Vnislavovo zranění bylo o něco horší. Ani ne tak v rozsahu, ale spíše v psychickém rozpoložení. Tiskl si loket k tělu a úpěnlivě vydával zvuk blížící se startování letadla. Poslala jsem ho tedy odřeninu si umýt, ale letadlo se podle zvuku chystalo vzlétnout, tak jsem ho běžela zastavit a vydala celý obsah svých plic, aby rána byla uklidněna hojivým vánkem. Kompletně jsem zčervenala a obličej ztratil své obvyklé tvary, což Vnislava rozesmálo a vrátil se ke stolečku. Hojení ran tedy bylo za námi a přešla fáze učení přerušována permanentním pitím a čůráním. Jsou to zkrátka lumpíci. Když jsme se rozhodli realizovat hru na obrázku a zahrát si na kočku a myši, náš vyhrazený čas se chýlil ke konci. Kočka úspěšně hlásila: "Mouse, mouse come to me...", a myši nesměle pískali: "No, no you will eat me:)". A pak se rozehrál litý boj, při kterém se myši postupně měnily v kočky a v dalším kole se vrhaly na bývalé kolegyně. Zůstala jediná nejrychlejší myš - Pepíček. Ale zachtělo se mu pokračovat, tak jsem na něj pustila sedm koček. Pepíček kličkoval o sto šest a z posledních sil dopádil ke stolečku, kde čekal, až k němu kočky doběhnou. Všechny ho chytly a vítězoslavně ho vedly. Pepíček na mě ale otočil své důvěřivé oči a řekl: "Oni mě ale nechytili, já jsem byl v domečku." "Ale my jsme na domeček nehráli, Pepíčku." Proč, proč jsem to říkala? Pepíček se vytrhl kočkám, utíkal do domečku a rozzvylkal se. Doufala jsem, že tuto fázi hodiny dnes vynecháme:) Šla jsem za ním, vše mu celkem rozumně vysvětlila, on přikyvovala hlavičkou a neúprosně lkal. "Tak pročpak pořád pláčeš?" "Víte, já se opravdu snažím přestat plakat, když začnu, ale ono to nejde..." A to je školka. Život sám.

Proti násilí

Je zajímavé, že se v naší společnosti toleruje násilí. Přemýšlím nad tím, jak mohou rozumní a vzdělaní lidé prostě dělat, že se jich to netýká. Říkám si, jaký vliv asi přenesou na děti učitelé, kterým je jedno, že se tu hemží extremistické skupiny a že se o projevech násilí neříká pravda. A jaký vlastně vyroste člověk v rodině, kde se traduje strategie: o nic se nezajímej, nic nepodporuj.
Své málo jsem udělala v neděli. Cestou z Vysočiny jsme doběhli na náměstí Svobody trochu si zademonstrovat. Co mě šokovalo: 1. množství Romů na jednom místě, 2. minimální počet většinových Čechů, kterým je to očividně všechno jedno. A pak se není co divit, že síla akce byla mizivá; že o tom média napsala podivuhodnou zprávu, kterou každý přeskočil, protože stěžujících si skupin máme v republice dost, že tady násilí bude vesele klíčit dál.
A tak si říkám.... kam to všechno povede.
K atmosféře demonstrace: slunce pálilo, dav nás mačkal, cigaretový dým štípal do očí, komunista svou řečí o tom, jak nás komunisté zachránili a jak bychom si jich dnes měli vážit, pěkně prudil, účastníci křičeli, technika selhávala, lidé instinktivně svírali peněženky, policisté vyčkávali a kolemjdoucí se smáli. Jen ti naši dva profesoři svým demonstračním elánem rozsévali bojovného ducha do celého okolí.

Postřik

Pondělí je den náchylný ke změně zabarvení celého týdne.
Scéna 1: končí zajímavá přednáška z etiky, navazuji hovor s doktorem Valachem na téma, co mě zajímá. Máme společnou cestu, vycházíme z jedné budovy a přecházíme do druhé. Člověka zaplňuje příjemný pocit, stoupá...
Scéna 2: kolem projíždí kamion, poměrně rychle najíždí do kaluže a kýblík vody mě zalévá od hlavy až k patě. Kabát je hnědý, doktor Valach radí, jak to nejlépe setřít. Stojíme. Člověk se škrábe ze špinavé louže nejhlubšího dna. Prohodíme pár vět o plánování atentátu na tuto silnici.
A tak to je. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů.
Pár vteřin plujete na vlně naplnění a za rohem je překonána síla gravitace a louže, která ležela na zemi, je na vás.

Když se pes zamyslí I

Všechno, co považujeme za důležité,
zahrabeme buď do země, nebo uložíme do svého srdce.
Pod zem se vejde skoro všechno.
Do srdce pouštíme jenom to, co je opravdu důležité.
Je to velmi zvláštní, ale čím je naše srdce plnější,
tím je lehčí a lehčí.
Pomaličku se stává kouzelným balónem
stoupajícím k modrému nebi.
Někde hluboko dole se ztěžka pohybují lidé,
kteří nemohu unést tíhu prázdnoty a závistivě pozorují
barevné tečky plující kousíček od slunce.
My psi se nechceme nad lidi vyvyšovat,
víme, že je na světě plno hodných lidí.
Že mnozí z nich také dokážou rozdávat radost.
Právě proto, že je máme rádi, býváme smutní,
když vidíme, jak se zbytečně trápí.
Přitom je všechno tak jednoduché.
Stačí přece rozlišit, co je důležité
a těmi důležitými věcmi naplnit srdce.
(Medaile za vytrvalost - Petr Musílek)

Snížek

Kdo byl v úterý v Brně, ten si to pěkně užil:) Sníh, vánice, hrozivé ticho, kolony aut, výpadky proudu,trolejbusy klouzající z kopce dolů... atmosféra jako dělaná na zápletku detektivky. Ale když usilujete o to dojet od MZK k Nemocnici Bohunice a cestou to vzít přes Holandskou, tak žádná paráda.
Nepatrné sněžení, které posypalo chodník, když jsem vyšla z MZK, mi přišlo velmi pohádkové. Když mě ale následná změna směru větru donutila zvednout límec kabátu, což jsem za celou zimu neudělala, tušila jsem problém. A taky se dostavil. Šalina se dohoupala na Českou a tradičně zabočila dolů k nádraží, když tu se zastavila a pan řidič téměř slabikoval: NE-JE-DE-ME, stojí to, nevím, kdy PO-JE-DE-ME. A-ha, řeklo by prasátko. A tak jsem vystoupila a kráčela se stovkami dalších až k nádraží. Koleje až po nádraží zaplňovaly stojící šaliny. Auta na nás troubily, ale bylo nám to jedno.
Takové ticho jsem na nádraží ještě nezažila. Bylo ale zlověstné, tak jsem vsadila na svoji poslední naději. Autobus číslo 61, který vyráží od železničního mostu. Ve vánici jsem utíkala po kolejích a čekala, kdy mě srazí nějaká supertichá šalina. K mostu jsem došla mokrá jako houba a čekala. Kolona aut, která způsobila na křižovatce Nových sadů zajímavou situaci - asi šest aut uprostřed, které nikam nejely - zdržela můj autobus od 10 minut. Řidič se ani nesnažil sjet ke kraji - zůstal stát uprostřed aut a otevřel dveře. Další zastávku, ke které jsme se tempem slimáka doplazili za báječných 15 minut (jedná se asi o úsek v délce 250 m), přejel úplně. K Holandské jsme se dostali krátce po páté.
Naložili jsme dalšího nezbytného člena, kterému mimochodem nasněžilo do gongu, a to už jsme se začali potkávat s dalšími účastníky společné akce. Spojilo nás bezpečí uvnitř autobusu. Neviděli jsme ven. Ani jsme se o to nepokoušeli. Orientace nulová a časový odhad taky. Řidič kromě toho uhnul z předem určené trasy a vezl nás nějakým lesem. Měla jsem pocit, že se vracíme "ke kořenům". U Nemocnice Bohunice jsme vystoupili po půl šesté v úplném horském klimatu. Pocit mokré houby se stal mnohem intezivnějším a vůbec celé toto putování.
Nedopadli jsme nejhůř, ale žádná výhra to taky nebyla. A tak to je. Jednou za rok v Brně napadne sníh a auta zablokují celé město. Neměly by se sem vůbec pouštět. Slastná to představa:)

Cesta

Po dvanáctiměsíčním putování vystoupal na zamrzlý vrcholek hory a zhluboka dýchal. "Tak konečně. Konečně se to podařilo." Slunce ho svými hřejivými paprsky lechtalo na na tvářích. Vzal do dlaně trochu zmrzlého sněhu a prohlížel si, jak se ve sluneční záři nádherně třpytí. Jeho cesta byla splněna. Rozhlédl se do dáli. Neviděl ale nic. Jen rýsující se vrcholky jiných hor, několik stromů, které vyrostly nebezpečně blízko srázu, a tam úplně dole zahlédl téměř neznatelný obrys. Snad chaloupka, nebo přístřešek pro zvířata. Úporně se snažil přijít na to, co je to za objekt, ale byl příliš vysoko a příliš daleko.
Najednou ho přepadl chlad. Za celou cestu mu nebyla taková zima, ale náhle se nemohl ubránit návalu zimnice. Cítil smutek. Měl za sebou dlouhou a obtížnou cestu. Cestu, při které se snažil zacelit otevřené rány a pomalu uklidnit smutek. Kolikrát si za těch dvanáct měsíců představoval dialog s člověkem, jež se mu tolik vzdálil. Kolikrát už si v hlavě ujasnil všechny argumenty. Ale najednou ho nenapadalo nic. Jen pocity prázdnoty a beznaděje se rozlézaly závratnou rychlostí. Nahlas vydechl. Lekl se vlastního hlasu. Ta dlouhá samota se mu začala zajídat. "Co teď budu dělat? Kudy se dát"
Na konci své cesty si uvědomil, že mu vůbec nepomohla. Že čas nezacelil rány a v samotě nenašel klid. Tohle totiž vůbec není konec, on teď musí jít dál. "Ale kam?" Najít si další vrchol, další horu, další les? A proč. Proč by měl utíkat on. Uvědomoval si, že další cestou je cesta zpět. Pousmál se vlastnímu nápadu. Jaktože ho nenapadl v některém z mnoha smyšlených dialogů. Ve světle slunečního jasu se to zdálo tak přirozené a krásné. I on má právo žít dál šťastně.
Položil se do sněhu a a díval se z kopce dolů. Přemýšlel, jaké to asi bude. Vynaložil tolik úsilí, aby se vzpamatoval, že úplně zapomněl na to, že neudělal vůbec nic špatného. Prostě přestal rozumět světu prázdné prestiže, lži a her. Copak ale tohle může být důvod k odcizení?
Polkl. Vzpomněl si na štěští, které ho zaplavilo, když před dvěma lety na noční procházce potkali zpívající slepou dívku. A s tím momentem spojil celý svůj život. Teď už neváhal. Vzal batoh a hůl a vydal se na cestu zpět. Neotáčel se, nelitoval, že sestupuje dolů. Ta cesta nebude snadná. Jistě narazí na bolestivá setkání, na zvláštní chlad, který bude proudit z dříve zářících očí. Ale život přináší i takové chvíle. Nebude očekávat, doufat a planout. Bude pouze vnímat a radovat se z přítomných okamžiků. Zkusí překonat nejistotu a znovu uvěřit, že potká někoho dalšího, kdo ho bude mít rád.
Na malou chvíli se zastavil. A pak pokračoval dál. Byl to okamžik, kdy si uvědomil, že pro štěstí se člověk musí rozhodnout.