S nejlepším pocitem odcházím z mateřské školky:)

Lidičky tak zase jsem vyšlapala v třeskuté zimě ten příšerný kopec kolem Zetoru,zavzpomínala, jak jsem před třemi měsíci bezmocně čůrala za keřem, a zazvonila na třídu kočiček. Množství dětí mi vytrhlo dech. Běželi mi vstříc zejména po té, co Ijenek vykřikl: "Jupí, angličtina." A pak mi všechny hlásily, že taky letos budou chodit a že tatínek mluví anglicky a že jsou tady nové a že všechno umí. Je jich 25, po skončení hodiny již 26:))) Ne, nevyrábíme žádné klony, ale moje show s maňáskem a týpkem na kazetě co v největší extázi zpívá Hello Sue, how are you, I am fine and what about you, zapůsobila natolik, že se přihlásil další žák.
Musela jsem se smát. Ti malí človíčci, co hltali každé slovo, předháněli se v tom, kdo řekne, co je žluté, a vážně věřili, že ten plyšoví maňásek mluví, byli prostě k sežrání. Dokonce ani neměli blbé hlášky k tomu, že jim pouštím nahrávku z magnetofonové kazety (to i prodavačka mi nedávno říkala, že už je dááááááávno nemají). No člověk šílel nadšením. A hlavně ta tichá pošta, co se povedla. A to hledání barev, co se povedlo. A to zpívání, co se povedlo, i když ten chlap zpívá tak strašně vysoko. A to kutálení míče. A dokonce mi ani nevadilo, že jsem si musela sedmkrát zouvat a nazouvat boty. Paráda.
Jenom přemýšlím, jak to bude, až se zase rozjedou, a při první příležitosti se začnou nekontrolovatelně rozbíhat po třídě. Ale třeba to nenastane. Cítím příliv pozitivní energie. Bude to cool:)))))))))))

Chtělo by to příručku

Ach joch. Tak jsem včera psala dotaz, dneska ráno žádost a teď mi přišel mail, že to nebyla ta správná žádost, že ji najdete tam tam tam a tam. A jak to má člověk vědět?Sice se isem koušu už čtvrtým rokem, ale stejně je to pro mě všecko záhada. Něco jako pokus a omyl. Už mě nebaví, jak každý, kdo se ve svém prostoru placatí už roky, předpokládá, že všichni ostatní vědí. Já nevím. A přijde mi to normální. Stejně jako ostatní nemají ani tušení, jestli Otto von Steinbach zapálil nebo nezapálil, nebo jestli mniši roztavili nebo neroztavili. A vlastně je to ani nezajímá. Takže... milí odborníci na is, hoďte se do klidu.

Jak se plaší medvědi

Tam nahoře v Beskydech, kde se zastavil čas a kde vás k pohybu nutí jedině vyzývavá Lysá hora na horizontu, jsme zažili pár intenzivních dní. Stihli jsme toho dost. Výlet ke Švarné Hance, na Pustevny, k Radegastovi a na Radhošť a samozřejmě ztratit se v lese nebezpečně blízko nekonečné říčce. To vše v závodním tempu Elušky a Martina. Jejich míhající se stíny vysoko nad námi pro nás byly motivací k dalšímu nádechu. A když zmizely i ty stíny, nu tak to jsme výrazně zpomalili a hlasitě oddychovali. No a právě při jednom takovém oddychování uprostřed divoké přírody mimo dosah civilizace mě napadlo... co když je tady někde v houští medvěd? Okamžitě se mi vybavily záběry z dobrodružného filmu, kde se nade mnou zdvíhá obří medvěd grizzli a plynule se ke mně blíží dva veliké zuby. Ale vážně... Co dělat? Když jste v lese a je tam s vámi medvěd? Olíznout si prst a zjistit směr větru, ústup bokem k medvědovi, šplh na vybraný strom, prudký útěk jakkoliv od medvěda? Za pár okamžiků jsem přes cestu viděla utíkat větší černý stín a představy nabraly na intenzitě, přestože asi metr vysoký tmavý objekt byl mým parťákem identifikován jako veverka. Nu tak to je. Takže jak vyplašit medvěda??? Nechte se inspirovat:)