Že bych začala chodit do Vaňkovky?

Nemám ráda nakupování. Nemám ráda tlačenice lidí, nekonečné přebírání bot a hlavně to, jaké je v tom nákupním centru vždycky horko. Ale občas se tu najde i něco zajímavého k vidění, co po ránu příjemně pohladí. A tak, když jsem dneska probíhala Vaňkovkou na vlak, nechávala se unášet představami o budoucnosti a přemýšlela o tom, jak by šlo udělat rozhovor s někým, kdo prodává Nový prostor nebo realizuje Pomocnou tlapku, padlo mi do očí něco parádního. Nejdříve jsem běžela dál, ale potom jsem si uvědomila, že by byla veliká škoda utíkat bez povšimnutí kolem hezkých věci tady na světě, a proto jsem se zastavila...a spolu s desítkami dalších :) nafotila pár obrázků pro ty, kteří by se tam nedostali...

I v nákupním centru to občas stojí za to.

Zaplať a běž

Tak jsem se opravdu nakrknula. Po měsíci jsem se konečně probojovala na čekací listinu těch šťastlivců, kterým člověk, co se shodou podivuhodných náhod umí ohánět skalpelem, vyřízne kožní znaménka. Čekám v obří čekárně, v rukou papíry od mé kožní, kde mám doporučení k vyříznutí. Vyleze sestra, odebere mi kartičku a čekám. Čekám. Klasicky čekám. O půl druhé konečně má chvíle - vcházím dovnitř. Mezitím vyšlo ven asi šest lidí, kteří nevím, jak se tam vzali, protože žádný z nich za dobu mého čekání nešel dovnitř. Těsně než se za mnou zavřou dveře, slyším sestru, jak ostatním pacientům sděluje, že slečna je poslední objednaná a na ostatní už se tudíž dnes nedostane řada. Jedna z pacientek vstavá a prosí sestru, že je domluvená s paní doktorkou, že má akutní problém s nějakou vyrážkou a jestli by tedy.... "Objednám vás za měsíc." To jsem nečekala. "Ale já nemůžu tak dlouho čekat." "Tak přijďte v pondělí, ale před sedmou!" (dnes je pátek) Konec diskuzí. Co bychom více řešili, že. No už teď se necítím ve své kůži, ale zase si říkám, že třeba paní doktorka bude fajn. Omyl! Jak se za malou chvíli dovídám od jakési dívčiny (pravděpodobně praktikantky), paní doktorka totiž odešla (byla očividně mezi těmi šesti) a tato dívčina mi znaménka vyříznout nemůže. Cha cha cha, to by to teprve zkoušela a to nemůže riskovat. Pozvolna otevírám pusu (objednávala jsem se před měsícem s tím, že je to na řezání znamínek!). Praktikantka se dívá na papír a říká: "No vy to sice máte tady od kožní doporučení, ale paní doktorka by to hodnotila jako kosmetickou úpravu, takže...to bude za 1 000 Kč." Ještě stále mám otevřenou pusu. "Tak já se omlouvám, ale no tak sestra vás přeobjedná." Hmh. "A ta znaménka jsou dvě podle toho papíru. A kde jsou?" Ukazuji krk (tedy můj pohyb otočení hlavy) a pak rozepínám košili (můj pohyb rozepínaní knoflíků). Lékařka kouká a na druhé znamínko sáhne. Toť vše, odcházím k sestře. Můj pobyt v ordinaci asi 2 minuty 45 vteřin. Sestra mě opravdu přeobjednala - na 10.3. 2008 (asi si mohu oddychnout, že ne 2009) - tj. za měsíc. To znamená, že za jejich blbost zaplatím dalším měsícem čekání. Chci se sbalit a jít a slyším: "Já vám to datum napíšu a dáte mi třicet korun..." V němém úžasu vytahuji peněženku. Sestra obratně ve stylu podomního prodejce bere stokorunu a vrací mi zpět sedmdesát.
Opoušítm ordinaci, nějak nevím, co to vlastně jako mělo být!
Teď mě napadá, jestli měly na těch třicet korun vůbec nárok, zkusím zapátrat na stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR. Ano už to mám. Podle metodické příručky pro regulační poplatky se nemá platit při splnění následující podmínky:

1. případy, kdy lékař, psycholog nebo logoped neprovádí klinické vyšetření, ale jiné výkony podle Seznamu výkonů, například:
a) výkony, u kterých je v Seznamu výkonů v položce kategorie výkonu označení „Q – nelze vykázat s klinickým vyšetřením“,
b) minimální kontakt lékaře s pacientem (výkon číslo 09511)** například při předepisování léčivých přípravků nebo potravin pro zvláštní lékařské účely na recept,
c) telefonickou konzultaci ošetřujícího lékaře s pacientem (výkon číslo 09513)**,
d) rozhovor lékaře s rodinou (výkon číslo 09525)**,

A tak to bylo. Je mi z toho celkem zle, kam se zdravotní služba dopracovala. Je nám to fuk, klidně někde padni, hlavně, že zaplatíš. Téhle ordinaci v centru Brna se vyhnu obloukem. Jak si někdo takový vůbec může říkat doktor nebo zdravotní sestra? Nelamentuji tady nad svými třiceti korunami (i když na ně neměly žádné právo), spíš nad tím, že se ze služby člověku se stal obchod. A to je dost k pláči. A co s tím? Já zkusím najít nějakou jinou ordinaci, kde pracuje slušný člověk. A taky by vůbec nebylo od věci přidat se k řadě stížností ohledně nespravedlivě vybíraných poplatků. Nic víc asi už udělat nemohu... Nebo ano?

Sbohem...to poslední

Bylo to smutné kráčet v davu několika stovek lidí za černým autem a za rakví...
Bylo zvláštní vzpomínat na všechny ty veselé zážitky...
Bylo zvláštní podat ruku Tomovi, který tam statečně zůstal stát až do konce...
Bylo krásné slyšet slova o naději a o tom, že žije dál...
Bylo rozpačité poslouchat dialogy smutečního průvodu, které svištěly okolo...
Bylo bolestné uchopit promrzlou rukou lopatku a hodit hlínu za kamarádem...
Bylo konějšivé popovídat si s paní, která vůbec nebyla cizí...
To všechno bylo a už není. A byla mlha a mrzlo a stmívalo se. A člověk chtěl najednou tolik žít!

Tak trochu jiný svět

Byla to sobota před první adventní nedělí, kterou jsme strávili v Léčebně dlouhodobě nemocných v Bílovicích nad Svitavou. A jaký byl cíl? Nedokáži jej uhladit do ladné a srozumitelné formulace, neboť motivace pro každého z nás dobrovolníků byla asi trochu jiná. Věnovat čas druhým. Udělat trochu rozruchu v jinak stereotypním životě starých lidí. Započít společně adventní čas. Být na chvíli v prostředí, které také znamená život…
Bylo ráno a byla zima a zatímco za námi mizelo uspěchané a nákupní horečkou posedlé Brno, před námi se otevíralo malé téměř zapomenuté místečko se zelenými stromy a s nádechem tajemna. Koleje, úzká cestička, stromy, a potom budova. Na první pohled možná trochu strohá a nezajímavá, ale při tom druhém pohledu jsem uviděla život – nezabalený v pozlátku, život se všemi bolestmi, život - jaký je. Možná jsem trochu zaváhala jenom já, možná nás bylo víc. Najednou mě napadlo: „Co nás tu vlastně čeká? A jak se máme chovat? A co dělat?“ Zajímavé pozorovat jak veškerá suverenita každodenního pobytu ve škole a v práci mizí při setkání s něčím tak přirozeným a bez přetvářky – se stářím a bolestí.
Přímost a otevřenost personálu a celého prostředí nás ale nakonec sama navedla na cestu vlastní přímosti a přirozenosti. Stařenka u vchodu, která si s námi čile povídala o tom, jak pacienti krmí z okna ptáky svojí svačinou, byla důkazem toho, že léčebna je sice místem, kde je na každém kroku vidět veliká bolest, ale život tady pokračuje – nekončí. Zavřely se za námi vchodové dveře a čtvrté patro nám za ochotné spolupráce personálu nabídlo krásný prostor. A pak to začalo – větvičky, ozdobičky, kytičky, svíčky, jablíčka, pomeranče a pak ještě mnohokrát tolik. Veliká výroba adventních věnců oficiálně započata. S velikým nasazením se nám podařilo pomoci asi osmi nebo devíti starým lidem dojít do místnosti a zapojit se do výroby. I oni byli stejně nervózní, i oni nevěděli, co to vlastně znamená (tedy s výjimkou staršího pána, který se s chutí vrhl do výroby a na svém díle doladil každý detail J). „No jo, to chce mladé ruce… No no no, to Vám to ale jde. Já jsem to ale nikdy nedělala.“ To byly první reakce. Trošku legrační, že nás mnoho praktických věcí dříve nenapadlo, ale praxí se člověk učí. A tak dobrovolníci buďme co nejvíce v praxiJ Svíčky nechtěly držet, starší lidé se zpočátku chtěli opravdu jenom dívat, ze všech věcí na stole se během pár minut stala neidentifikovatelná hromada, ve které dobrat se požadované propriety bylo takřka nadlidským úkolem.
Ale o to větší radost jsem cítila, když mi milá stařenka po chvíli práce řekla: „No, ta mašlička by možná byla lepší tady.“ A odjinud jsem slyšela: „Tak já to tady podržím…mohlo by se to ovázat,“, „Teda to jsem měla zkusit už dřív.“ Báječný pocit, když se prvotní ostýchavost pomalu měnila v aktivní práci na výrobě adventních věnců. A co teprve vypuklo, když se přešlo k vyrábění svícínků, kde se větvičky zapichovaly do speciální hmoty pro dekorační účely. Kdeže byly debaty o mladých rukou, tady se už nerozlišovalo mezi věkem či zdravotním stavem, tady se žilo pod vlivem tvůrčího ducha. A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: čtyři velké adventní věnce, asi dvě desítky malých věnců a dvě desítky svícínků. Po několikahodinové práci se pacienti opět rozcházeli do pokojů. Někteří velmi unavení, ale na všech tvářích byl vidět úsměv.
Vyrobené ozdoby se nám podařilo roznosit do všech pokojů, i tam, kde už pacienti nejsou při vědomí, nebo jsou zcela imobilní. Snad je, až otevřou oči, potěší ozdobené větvičky a do pokoje se jim vnese trocha vánoční atmosféry. Snad skrze tu maličkost ucítí, že na ně někdo myslí. Snad je to zahřeje…
Léčebnu jsme opustili, když už bylo šero a čekala nás cesta zpět. Hlavu plnou vzpomínek a srdce plné pocitů. Opět ta úzká cesta, koleje a stromy. Skalní schody a šum lesa. Trochu jsme povídali a více mlčeli a za námi mizel svět, který je řízen jinými pravidly. Svět tichý a nenásilný, svět beze spěchu, svět, který je tady, i když se o něm nemluví. Neudělali jsme toho mnoho, přesto jsem moc ráda, že jsem mohla udělat alespoň to málo.
Byl večer a byla zima a obchodní centrum praskalo ve švech. Člověk byl rád, že rychle nakoupil a utekl. Jak malicherný se najednou zdál svět běžné civilizace oproti světu tam na zastávce, kde šumí stromy a je ticho a nezáleží na tom, jestli máte sladěné oblečení a prvotřídní technické vybavení. Zaleží jen na přítomném momentu. Jestli teď něco bolí nebo nebolí, jestli teď prožívám radost a jestli mohu spát. Slovy ani nedokáži vyjádřit, jak moc si vážím možnosti zúčastnit se tohoto dne a jak moc si vážím těch, kteří tam byli…

Jak jsme si zazpívali a jak jsem si pospinkali

Tak spinkej, ať ve tvých snech
růže kvetou, voní mech,
princeznu si Honza bude brát,
až půlnoc prostře sítě,
na vlásky políbí tě,
vždyť i tvá máma musí spát...









Soukromá ukolébavka pokračuje:)
...tak si dočti stránku, zavři knížku,
honem hupky do pelíšku











Go Go Go:))))

Světýlko

Možná, že to ještě ráno a odpoledne bylo smetiště dějin. Smetiště dějin, které se usadilo v mé hlavě, které mě pronásledovalo do šaliny a taky po špinavé ulici Poříčí, kde vám před očima rotují obří kola nákladních automobilů. Jakoby říkala – to je náš svět. Smetiště dějin, kam odchází všechna jména, díla, básně, všechny vzpomínky... Ty, jež svým dotekem pohladí duši tak něžně, že se jen těžko vrací zpět do reality. Smetiště dějin, které pohltí všechno a všechny a navždy. Člověk se stane tou škatulkou v učebnici – narodil, zemřel, napsal. Mezi tím vším možná taky žil.
Žil plným životem, někdy se smál tak intenzivně, že nakazil přátelé na celých dvacet minut. Někdy taky plakal a párkrát za týdne zašel na jedno do té malé hospůdky, kde tak pěkně hráli. A když chtěl být někdy sám, sedl si s kytarou a u rozsvícené lampy brnkal svým dětem, které už dávno vyrostly. Bylo mu úzko. Chtěl utéci. Chtěl volně dýchat. Možná někdy moralizoval a někdy ležel v sobotu v posteli až do dvou odpoledne a se svou ženou vedl hovory o ideálním světě, o počasí, o lidech.
Kam se za ta léta ztratil... Kdo dnes ví, o čem snil. Kdo dnes ví, jestli někdy hleděl nepřítomně z okna a říkal si, co dál. A kam zmizí zážitky, které v sobě nosíme a které už nikdy nikdo nebude cítit stejně? Kam zmizí ten úsměv na tváři vyvolaný vzpomínkou na dětské škádlení, na zápas o kliku, na papírového panáčka, na první spaní pod širákem...
Bylo to smetiště dějin, které na mě dopadalo svou tíhou stejně jako dešťové kapky, temná obloha a ten výrok. Výrok z přátelských úst, který zabolel. Najednou byl člověk sám. Chtěl se smát a chtěl padat v šalině a chtěl sedět na čaji a chtěl zpívat. Nu což, to je život. To tak někdy bývá. A tak smetiště dějin tiše kráčelo za mnou a snad čekalo, že se otočím... že se zase vrátím. Ale pak život přinesl náhodu (možná osud, kdo ví, jak to vlastně je) a objevilo se maličké světýlko, které mě vedlo temnými ulicemi téměř až domů. Ani netuší, jak moc zářilo. Maličké, ale záchranné. Cesta má dva směry – dopředu a dozadu. Dozadu to bude vždy bolestivé (někdy sladce, někdy hořce, někdy moc a moc). Dopředu potřebujeme světýlka. Kéž by tady stále byla. Kéž by nezhasínala. To tolik bolí. Děkuji svému dnešnímu světýlku, že mi zabránilo se otáčet.

Centralizace? Ne!

Některé zajímavé odkazy níže mi pootevřely dvířka do světa centralizace médií.
http://www.ringier.cz
http://blog.webtrh.cz/centralizovane-medialni-modely-ustupu
http://www.blisty.cz/2005/10/11/art25372.html
http://www.blisty.cz/2005/2/18/art22058.html
Petici z posledního odkazu považuji za dost přesnou a souhlasím.