V životě občas nastane okamžik, kdy máme pocit, že se všechno musí zastavit. Čas, lidé, práce, pohyb,světlo… všechno. Prožíváme chvíli velkého zármutku a někde ve skrytu duše věříme, že jej prožívá celý svět s námi. Že zšedne obloha, spustí se déšť, lidé budou bezcílně bloudit po ulicích, nikdo se nebude smát a všichni budou sdílet to, co právě v daný okamžik sžírá naši duši. Snad po tom toužíme, abychom nebyli sami, snad proto, že nevidíme nic víc než vlastní bolest, snad proto, že je vlastní bolest tak nesnesitelná.
Dnes nastal takový okamžik. Sžírající, bolestivý, všudypřítomný… Blízky člověk navždy opustil tento svět, ale nic se nezastavilo. Děti šly otráveně do školy, řidiči i nadále projížděli městem závratnou rychlostí, dělníci pokračovali v práci na stavbách, foukal vítr a celý svět se točil dál. Ani na krátkou vteřinu nepřestaly platit přírodní zákony, i dnes přišli na svět novorozenci. I dnes. Dnes, kdy všechno mělo stát. Ale nestálo.
Dnes nastal takový okamžik. Sžírající, bolestivý, všudypřítomný… Blízky člověk navždy opustil tento svět, ale nic se nezastavilo. Děti šly otráveně do školy, řidiči i nadále projížděli městem závratnou rychlostí, dělníci pokračovali v práci na stavbách, foukal vítr a celý svět se točil dál. Ani na krátkou vteřinu nepřestaly platit přírodní zákony, i dnes přišli na svět novorozenci. I dnes. Dnes, kdy všechno mělo stát. Ale nestálo.
„Já byl jsem smutný, smutný nechci být.
Ve chvíli velké času k smutku není.
Věříte ve tmu? Já věřím v slunce svit.
Přijďte vy ke mně, kdož jste zarmoucení.“
(V. Dyk)
Ve chvíli velké času k smutku není.
Věříte ve tmu? Já věřím v slunce svit.
Přijďte vy ke mně, kdož jste zarmoucení.“
(V. Dyk)
3 komentáře:
Ano pocit té ukrutné bolesti nad ztrátou někoho blízkého s sebou přináší také zamyšlení nad tím, jak rychle může přijít obrovský smutek..v tu chvíli přemýšlíš nad svým životem, vzpomínáš na krásné chvíle, které jsi prožila s tím člověkem..je strašně těžké se stím vyrovnat, někdy to trvá hodně dlouho a nejspíš to nikdy nepřebolí..ale je tu NADĚJE, že se spolu potkáte a ta naděje Ti dává sílu do dalších dní..Blaničko, i když nevím, kdo Ti odešel, cítím s Tebou, zažila jsem to před rokem, přišla to jako krutá nečekaná rána..te´d budeš potřebovat hodně sil, moc na tebe myslím a jsem s Tebou..drž se!!
" Kruté na smrti je to, že přináší skutečnou bolest konce, ale nikoliv konec." F. Kafka
Jana N.
Děkuji Jani... vážně moc. Pro dědu to bylo vysvobození od velkého trápení, přesto...ani nevím, jak to dokončit. Prostě divný pocit, že všechno pokračuje dál.
Blani, nemáš vůbec zač děkovat..I když to bylo vysvobození, přece jen člověk přemýšlí nad tím, proč jen se to vše stalo..ale nejspíš vše má svůj smysl, který my pochopíme až mnohem později..Posílám moc sil..myslím na Tebe, na Vás, na celou rodinu..Jana
Okomentovat