Jak jsme si zazpívali a jak jsem si pospinkali

Tak spinkej, ať ve tvých snech
růže kvetou, voní mech,
princeznu si Honza bude brát,
až půlnoc prostře sítě,
na vlásky políbí tě,
vždyť i tvá máma musí spát...









Soukromá ukolébavka pokračuje:)
...tak si dočti stránku, zavři knížku,
honem hupky do pelíšku











Go Go Go:))))

Světýlko

Možná, že to ještě ráno a odpoledne bylo smetiště dějin. Smetiště dějin, které se usadilo v mé hlavě, které mě pronásledovalo do šaliny a taky po špinavé ulici Poříčí, kde vám před očima rotují obří kola nákladních automobilů. Jakoby říkala – to je náš svět. Smetiště dějin, kam odchází všechna jména, díla, básně, všechny vzpomínky... Ty, jež svým dotekem pohladí duši tak něžně, že se jen těžko vrací zpět do reality. Smetiště dějin, které pohltí všechno a všechny a navždy. Člověk se stane tou škatulkou v učebnici – narodil, zemřel, napsal. Mezi tím vším možná taky žil.
Žil plným životem, někdy se smál tak intenzivně, že nakazil přátelé na celých dvacet minut. Někdy taky plakal a párkrát za týdne zašel na jedno do té malé hospůdky, kde tak pěkně hráli. A když chtěl být někdy sám, sedl si s kytarou a u rozsvícené lampy brnkal svým dětem, které už dávno vyrostly. Bylo mu úzko. Chtěl utéci. Chtěl volně dýchat. Možná někdy moralizoval a někdy ležel v sobotu v posteli až do dvou odpoledne a se svou ženou vedl hovory o ideálním světě, o počasí, o lidech.
Kam se za ta léta ztratil... Kdo dnes ví, o čem snil. Kdo dnes ví, jestli někdy hleděl nepřítomně z okna a říkal si, co dál. A kam zmizí zážitky, které v sobě nosíme a které už nikdy nikdo nebude cítit stejně? Kam zmizí ten úsměv na tváři vyvolaný vzpomínkou na dětské škádlení, na zápas o kliku, na papírového panáčka, na první spaní pod širákem...
Bylo to smetiště dějin, které na mě dopadalo svou tíhou stejně jako dešťové kapky, temná obloha a ten výrok. Výrok z přátelských úst, který zabolel. Najednou byl člověk sám. Chtěl se smát a chtěl padat v šalině a chtěl sedět na čaji a chtěl zpívat. Nu což, to je život. To tak někdy bývá. A tak smetiště dějin tiše kráčelo za mnou a snad čekalo, že se otočím... že se zase vrátím. Ale pak život přinesl náhodu (možná osud, kdo ví, jak to vlastně je) a objevilo se maličké světýlko, které mě vedlo temnými ulicemi téměř až domů. Ani netuší, jak moc zářilo. Maličké, ale záchranné. Cesta má dva směry – dopředu a dozadu. Dozadu to bude vždy bolestivé (někdy sladce, někdy hořce, někdy moc a moc). Dopředu potřebujeme světýlka. Kéž by tady stále byla. Kéž by nezhasínala. To tolik bolí. Děkuji svému dnešnímu světýlku, že mi zabránilo se otáčet.

Centralizace? Ne!

Některé zajímavé odkazy níže mi pootevřely dvířka do světa centralizace médií.
http://www.ringier.cz
http://blog.webtrh.cz/centralizovane-medialni-modely-ustupu
http://www.blisty.cz/2005/10/11/art25372.html
http://www.blisty.cz/2005/2/18/art22058.html
Petici z posledního odkazu považuji za dost přesnou a souhlasím.

Ach ty tituly...

Linda je zkrátka expert. O tom není pochyb. V pondělí mě po dlouhé prázdninové pauze zase rozesmála a svým specifickým smíchem, kterým doplňovala můj hlučný záchvat, zadělala na to, že bychom se na jedné sympatické katedře neměly nějaký čas vyskytovat. Zpravidla to bývá tak, že jakmile se člověk začne zarytě soustředit na nějakou činnost (na mysli mám třeba čištění zubů, psaní paní, oslovování, volání, balení, leštění lešení, ladění a kdoví co ještě), míra soustředění zcela vytlačí i tak povážlivě nízkou míru schopností a výsledkem, který na sebe nedá dlouho čekat, je guča. (pozn. autorky: guču definuje Slovník a kulturník Marsko- Český pro školu a veřejnost vydaný roku 2006 jako beztvarou hromadu něčeho)
A taková guča tu byla v pondělí. Zdá se, že Linda se pro pátý semestr rozhodla pekelně soustředit na dodržování akademických titulů v mluvené podobě. Přeji jí tímto, aby ji toto rozhodnutí co nejdéle vydrželo, dařilo se jí v osobním i akademickém styku a přinášelo jí vstřícné přijetí u každých dveří.
Ale k věci. Rozhodly jsme se obrátit se na vedoucího katedry, aby nám poradil s jedním drobným problémem. Zastihly jsme ho ale mezi dveřmi poměrně rozčileného při diskuzi se studentem. Povážlivě jsme tady přibrzdily chvatný krok a očekávaly, zda-li zabouchne nebo ne.... a nezabouchl. Vše se zdárně vyřídilo a do hovoru nám ještě přišla doktorka Vonková, která přislíbila účast, a plynule se vydala do místa, které bylo naším dalším cílem. Kabinet doktora Nolče. Sledujeme ji. Chápe se kliky, prohodí dvě slova do pootevřených dveří a znovu je zavírá a vrací se přímo vstříc nám. A teď přichází Lindina chvíle. Mírně se zhoupne v bocích, našlápne pravou, lehce vymrští pravou ruku a zvolá: "Je tam Nolč?" Víte takovým tím drsňáckým hláskem jako "Hele vole, kde mám káru." Počítám asi tak dvě vteřiny, kdy široce otevírám očka, Linda vyhazuje levou, očka přivírá a přidává: "... doktor Nolč?" NEBYL!
Ale proč končit tak hezky započaté dopoledne. Vydaly jsme se dál, znovu narazily na vedoucího katedry a položily mu doplňující otázku, na kterou jsme před chvílí zapomněly. Týkala se jednoho předmětu, jednoho docenta... a protože se mi chtělo ještě stále smát, přenechala jsem zpřesnění na Lindě. "Víte, je to předmět do...doktora...do...centa Jemelky..." Sleduji Lindiny myšlenkové pochody a už se zase směji. Je čas opustit toto místo.
Linda ve svém úsilí neustala, aby v něm již toho samého odpoledne rezignovala na podivuhodné sdělení, kterým vysvětlovala, že doktor Králík už má klíč, a tedy nepotřebuje další: "On má klíč... Doktor má klíč."
"A sestřička přijde za chvíli," jak dodala Markétka:))))))

Nic se nezastaví

V životě občas nastane okamžik, kdy máme pocit, že se všechno musí zastavit. Čas, lidé, práce, pohyb,světlo… všechno. Prožíváme chvíli velkého zármutku a někde ve skrytu duše věříme, že jej prožívá celý svět s námi. Že zšedne obloha, spustí se déšť, lidé budou bezcílně bloudit po ulicích, nikdo se nebude smát a všichni budou sdílet to, co právě v daný okamžik sžírá naši duši. Snad po tom toužíme, abychom nebyli sami, snad proto, že nevidíme nic víc než vlastní bolest, snad proto, že je vlastní bolest tak nesnesitelná.
Dnes nastal takový okamžik. Sžírající, bolestivý, všudypřítomný… Blízky člověk navždy opustil tento svět, ale nic se nezastavilo. Děti šly otráveně do školy, řidiči i nadále projížděli městem závratnou rychlostí, dělníci pokračovali v práci na stavbách, foukal vítr a celý svět se točil dál. Ani na krátkou vteřinu nepřestaly platit přírodní zákony, i dnes přišli na svět novorozenci. I dnes. Dnes, kdy všechno mělo stát. Ale nestálo.

„Já byl jsem smutný, smutný nechci být.
Ve chvíli velké času k smutku není.
Věříte ve tmu? Já věřím v slunce svit.
Přijďte vy ke mně, kdož jste zarmoucení.“
(V. Dyk)

Co přinášejí Italové

Znáte ten pocit? Dnešní den nebyl od rána nijak zvlášť optimistický. Spíš bych řekla, že byl až děsivý. Když mi u ucha křičela ta hrozná znělka budíku a oznamovala mi, že je už opravdu půl osmé, vypnula jsem ji. A světe div se, dostavil se úžasný uspokojující pocit, a tak jsem si s výrazem právě dosaženého vítězství přitiskla polštář ke tváři a nechala se unášet vlnou pravidelného oddechování. „Jo zvládla jsi to,“ běželo mi hlavou. Asi po třech minutách se ale dostavil prudký střet s realitou. A-ha, ono asi nestačí ten budík vypnout. To nebude ono. Je potřeba ještě něco víc. Co asi? No asi vstát. A-ha. Těžko se to popisuje, ale opravdu jsem měla pocit, že cílem celého toho ranního budíkového běsnění je vypnout budík. Pro ty, kteří by se někdy nechali unášet stejnou iluzí, není to tak. Ale těch pár minut… to byla opravdu nádherná chvíle.
Následoval rychlý běh do práce, aby buvoli nečekali příliš dlouho a nenapadlo je náhodou telefonovat na číslo uvedené na poutači, protože velkého šéfa, který se zrovna sluní někde na písčitém břehu jižní Itálie, opravdu nezajímá, že paní Cimprdliková z Dolních Vačic už šest minut čeká na příchod průvodce. A tak jsem tam. Osm hodin před námi, mírně slunečno, mírně oblačno a pod oknem zapáchající kanál, který během několika hodin zamoří celé informační centrum. A pak se trousí. Jeden, dva… pak zase nikdo. Ptají se na zámek, který tady ale není. Pak se ptají na tu kapli, která je ale vlastně kostel. Potom vysvětlujete, že hroby na fotografii nejsou stoly luxusní restaurace. A samozřejmě ten hrabě Kinský to není ten tlustý, co se soudí. Buvoli se prostě nemění.
Po několika hodinách sedíte s mírně apatickým výrazem a nečekáte, že se cokoliv změní. A pak najednou. Z ničeho nic. Prostě přímo z nebe se snese rodina Italů. Milí, hluční, povídaví, vděční, usměvaví, sympatičtí, zmatení, zvědaví, spontánní,… prostě paráda. A už se vysvětluje, co můžou vidět. Asi pětadvacetiletý syn s kaštanovými vlnitými vlasy ochotně naslouchá a čile překládá rodičům, kteří, zdá se, vůbec nerozumějí, ale pokyvují hlavou na všechny strany a občas se neubrání splašenému gestu. A po pár minutách vyrážíme. Čtyři Italové, dva Holanďané, čtyři Slováci a dva Češi. Máme na to hodinu, ale stejně už vím, že to nestihneme. Popovídat česky, přeložit do angličtiny, k německým textům přidat nějakou perličku a ještě dát čas na případné dotazy, náměty, připomínky…to dá zabrat. Ale Italové mi stále dodávají energii. Už už nemůžu popadnout dech, ale obrátí se na mě vstřícný pohled mladíka a znovu se vydávám na tenký led své anglické slovní zásoby z oblasti architektury. I sebevětší maličkost je oceněna „Thank you“, úsměvem, souhlasným pokyvováním a tichým (tedy ve skutečnosti velmi hlučným) italským šeptáním. O italském šepotu se vůbec nedá hovořit, ale to by asi stačilo na samostatnou knihu. Kdykoliv mi vypadne anglické slovíčko a s omluvným „I´m sorry, I´ve forgotten the word…“ klopím oči k zemi, slyším z úst vnímavého posluchače: „Yes, but I know what you mean.“
Čas utekl, blížíme se k východu, Italové mi visí na krku (tedy jenom proto, že jsem otočená zády a snažím se odemknout zámek, který se pravidelně tak třikrát denně zasekne, a většinou na mých prohlídkách) jinak bych snad mohla napsat na ústech. Češi někde vzadu hledají WC a Slováci přemýšlejí co by. Za ta léta provázení o nich mohu jednoznačně konstatovat, že se z nich občas vyklubou pěkně drzé lázeňské veverky, které mají tendenci strhnout výpravu k nepravostem jako utéct průvodci, brebentit, vstupovat na soukromý pozemek nebo drobit.
Konečně otevírám dveře. Italové mi do rukou tisknou texty, ještě jednou si nechají vysvětlit cestu na kopec a s upřeným pohledem slyším to: „Thank you, Ciao, Thank you very much.“ Poslední z nich jde syn. Vesele se zasměje, spiklenecky mrkne a poděkuje, jak jen může. Holanďané mě poklepají po rameni a vrátí texty, Slováci provolávají Thank you, Thank you (jak říkám, lázeňské veverky) a Češi téměř nepostřehnuti mizí.
Italové se ještě otáčejí a mávají a já se najednou přistihnu, že mám na tváři úsměv od ucha k uchu, broukám si a všechny mráčky mizí. V zamořeném informačním centru (viz kanál výše) potkávám kolegu, který registruje, ale nechápe mé nadšení. „A dali ti ňáký prachy?“ Pchh, materialista… no nedali, ale….byli tak úžasní, milí, přátelští, italští… zkrátka moc milí buvolici. A tak málo stačí proto, aby člověk po osmi hodinách v bezprostřední blízkosti páchnoucího kanálu odjížděl šťastný.
Zkrátka, znáte ten pocit?