Krásná svatba Elušky a Martina

Nevadilo, že bylo chladno:) Obřad se díky tomu mohl konat u domácích kachlových kamen a finální novomanželské bublifuky zaplnily celou místnost. Nádherná hudba, výborné jídlo, příjemní svatebčané a konečně i neodolatelně pohádkový pár. Mějte se krásně.
P.S. Omluvte zhoršenou kvalitu fotografií, ale nějak jsme s Pepou zapomněli, že máme taky blesk...

Konec ruské agresi. Svobodu Gruzii - 6.8. 2009

To byla hlavní hesla protestu před ruskou ambasádou. Možná planý výkřik do světa plného strategických intrik, možná otevřený protest proti násilným a válečným praktikám, které stále přežívají. To posoudí až čas a také intenzita podobných protestů a množství lidí, kteří pozvednou hlavu a zamyslí se nad tím, jestli se světem není něco špatně.
Jak si může stát dovolit omezit suverenitu jiného státu? Jaký je důvod k tomu, aby ozbrojené síly ohrožovaly nevinné obyvatele? Jak je možné, že se na tom nedá nic změnit? Jak je možné, že celý svět nepovstal na protest? Je toho násilí tolik, že jsme ho již přijali jako každodenní realitu? A pokud je odpověď na poslední otázku ano – v jakém světě to vlastně žijeme?
Ruská ambasáda byla dokonale zabezpečena. Prostor dvaceti metrů na obě strany od dobře uzamčené vchodové brány lemovala policejní páska, která nekompromisně protínala cyklistickou stezku. Několik policejních aut a asi osm policistů mělo celou oblast dokonale pod kontrolou. Jak bizarně pak působila trojice mužů stojících před tolika zábranami s několika papíry. Bez megafonu, beze zbraní. Policejní vyslanec mluvil s muži velmi klidně, velmi rozvážně a velmi vyhýbavě při otázce, proč je prostor uzavřen.
Naštěstí se skupinka brzy rozrostla na větší hlouček různorodých lidských osudů. Přišli, protože to považovali za důležité. Spouště fotoaparátů cvakaly, vlajka vlála ve větru, organizátor pronášel do rachotu projíždějících aut svůj proslov. Ostatní vystavovali tvář ostrému odpolednímu slunci a ukazovali projíždějícím lidem své transparenty.
Fotoaparáty postupně utichaly, reportéři odcházeli, ale účastníci zůstali stát až do konce ohlášené akce. Několik podaných rukou, vzájemné úsměvy, tiché sdílení osudů druhého.
Nic agresivního, nic průbojného. Jak taky jinak bojovat s násilím? Je to paradox. Svět zatím uznává jenom průbojnost a agresivitu. Jak tedy prosadit přesný opak? A stojí o to vůbec někdo?
Muži, kteří se nehlásili ani k novinářům ani k protestujícím, pečlivě střežili fotoaparát. O co vlastně šlo jim? Pečlivě vše zdokumentovat? Informovat ve vyšších sférách nebo svou přítomností jenom strašit?

Teď už jenom reakapituluji. Ale ano, stálo to za to. Stojí za to přijít a říct: Jsem tady a chci žít ve světě, kde válka je překonanou strategií a kde násilí je všeobecně odmítáno. Už jenom proto, že jsem nemlčela. Už jenom proto, že jsem člověk. Už jenom proto, že já mám to štěstí a žiji v míru.
http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/obrazem-demonstranti-chteli-svobodu-pro-gruzii.html

Svatba jednou v srpnu

Tak a je to tady:) První spolužačka šťastně a úspěšně provdaná. Tak přidávám malý přehled našeho svatebního putování.

1. Jak jsme se chystali:




2. Jak se čekalo:




3. A už je tady Míša:





4. V kostelíku:





5. Konečně jsme Radka a Míšu odchytli na dárečky:






6. A focení, focení, focení:)





Dobře to dopadlo:) Hurá do společného života.

Koncept početí

Kde začít.... Začněme třeba u početí koncepce. Pečlivě se chystáte, dolaďujete detaily, hlubokomyslně se rozplýváte nad tím, jak silně jste s tímto tématem spjati a téměř s nadpozemskou něhou klepete na klávesnici počítače. Ale už v tomto momentu mizí ostražitost a v jinak smysluplném textu se zakořeňuje problém. Problém početí.
A jste na místě. Očekává vás fáze oslavy početí koncepce. Přednášíte, duchaplně reagujete na otázky, procítěně spojujete přítomné s nepřítomným a to vše s vážným výrazem odborníka na slovo vzatého. Vše klape jako na drátku. O početí nemáte ani tušení.
Finální fáze už vás nemůže překvapit. Prořečnili jste se jistojistě ke zdárnému výsledku. O početí stále nemáte ani tušení. Přesto se již blíží okamžik odhalení početí Stanislava Červenky. Komentář zkoušejícího je vcelku příjemný a obohacující. Jako studentku češtiny vás samozřejmě trochu pobaví zmínka o několika čechismech, které se vloudily do anglické prezentace. Ale co pokračuje dál vás spíš dostane. Zalistujte si teď ve slovníčku a najděte slova concept a conception. A hádejte, co jsem téměř 15 minut fundovaně hlásala o Angažovaném učení Stanislava Červenky - o české koncepci čítající 10 základních principů. Početí jako blázen. Zářným příkladem mého dnešního úspěchu budiž následující věta: Organization is based on the conception of Stanislav Červenka.

Já se opravdu snažím přestat plakat

Včera jsem si děti vyzvedávala ze zahrady, což je samo o sobě rizikový faktor, protože při vstupu do budovy nastává nekontrolovatelný chaos v botách, čepicích a učebnicích. Nicméně tyto vstupní problémy jsme překonali, Martínek vydržel a nevyběhl v bačkůrkách ven a přešli jsme k ošetřování ran. Ríša nezklamal a jal se své podřené zápěstí ošetřovat sám, potom na mě upřel své krásné modré oči a řekl, že se na mě těšil. No koho by to nedostalo od modrookého blonďáka:) Vnislavovo zranění bylo o něco horší. Ani ne tak v rozsahu, ale spíše v psychickém rozpoložení. Tiskl si loket k tělu a úpěnlivě vydával zvuk blížící se startování letadla. Poslala jsem ho tedy odřeninu si umýt, ale letadlo se podle zvuku chystalo vzlétnout, tak jsem ho běžela zastavit a vydala celý obsah svých plic, aby rána byla uklidněna hojivým vánkem. Kompletně jsem zčervenala a obličej ztratil své obvyklé tvary, což Vnislava rozesmálo a vrátil se ke stolečku. Hojení ran tedy bylo za námi a přešla fáze učení přerušována permanentním pitím a čůráním. Jsou to zkrátka lumpíci. Když jsme se rozhodli realizovat hru na obrázku a zahrát si na kočku a myši, náš vyhrazený čas se chýlil ke konci. Kočka úspěšně hlásila: "Mouse, mouse come to me...", a myši nesměle pískali: "No, no you will eat me:)". A pak se rozehrál litý boj, při kterém se myši postupně měnily v kočky a v dalším kole se vrhaly na bývalé kolegyně. Zůstala jediná nejrychlejší myš - Pepíček. Ale zachtělo se mu pokračovat, tak jsem na něj pustila sedm koček. Pepíček kličkoval o sto šest a z posledních sil dopádil ke stolečku, kde čekal, až k němu kočky doběhnou. Všechny ho chytly a vítězoslavně ho vedly. Pepíček na mě ale otočil své důvěřivé oči a řekl: "Oni mě ale nechytili, já jsem byl v domečku." "Ale my jsme na domeček nehráli, Pepíčku." Proč, proč jsem to říkala? Pepíček se vytrhl kočkám, utíkal do domečku a rozzvylkal se. Doufala jsem, že tuto fázi hodiny dnes vynecháme:) Šla jsem za ním, vše mu celkem rozumně vysvětlila, on přikyvovala hlavičkou a neúprosně lkal. "Tak pročpak pořád pláčeš?" "Víte, já se opravdu snažím přestat plakat, když začnu, ale ono to nejde..." A to je školka. Život sám.

Proti násilí

Je zajímavé, že se v naší společnosti toleruje násilí. Přemýšlím nad tím, jak mohou rozumní a vzdělaní lidé prostě dělat, že se jich to netýká. Říkám si, jaký vliv asi přenesou na děti učitelé, kterým je jedno, že se tu hemží extremistické skupiny a že se o projevech násilí neříká pravda. A jaký vlastně vyroste člověk v rodině, kde se traduje strategie: o nic se nezajímej, nic nepodporuj.
Své málo jsem udělala v neděli. Cestou z Vysočiny jsme doběhli na náměstí Svobody trochu si zademonstrovat. Co mě šokovalo: 1. množství Romů na jednom místě, 2. minimální počet většinových Čechů, kterým je to očividně všechno jedno. A pak se není co divit, že síla akce byla mizivá; že o tom média napsala podivuhodnou zprávu, kterou každý přeskočil, protože stěžujících si skupin máme v republice dost, že tady násilí bude vesele klíčit dál.
A tak si říkám.... kam to všechno povede.
K atmosféře demonstrace: slunce pálilo, dav nás mačkal, cigaretový dým štípal do očí, komunista svou řečí o tom, jak nás komunisté zachránili a jak bychom si jich dnes měli vážit, pěkně prudil, účastníci křičeli, technika selhávala, lidé instinktivně svírali peněženky, policisté vyčkávali a kolemjdoucí se smáli. Jen ti naši dva profesoři svým demonstračním elánem rozsévali bojovného ducha do celého okolí.

Postřik

Pondělí je den náchylný ke změně zabarvení celého týdne.
Scéna 1: končí zajímavá přednáška z etiky, navazuji hovor s doktorem Valachem na téma, co mě zajímá. Máme společnou cestu, vycházíme z jedné budovy a přecházíme do druhé. Člověka zaplňuje příjemný pocit, stoupá...
Scéna 2: kolem projíždí kamion, poměrně rychle najíždí do kaluže a kýblík vody mě zalévá od hlavy až k patě. Kabát je hnědý, doktor Valach radí, jak to nejlépe setřít. Stojíme. Člověk se škrábe ze špinavé louže nejhlubšího dna. Prohodíme pár vět o plánování atentátu na tuto silnici.
A tak to je. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů.
Pár vteřin plujete na vlně naplnění a za rohem je překonána síla gravitace a louže, která ležela na zemi, je na vás.