V KYUDU - japonské lukostřelbě nejde o zasažení cíle, chyby, upuštění šípu nebo o sbírání pásků jako důkazu pokročilosti. Jde o meditaci v praxi, tedy co nejvíce soustředěné provádění předepsaných forem. Člověk uklidnil rozvířenou mysl, byl sám se sebou a přeci plně přítomný. Tak zvláštní pocit jsem nezažila - jakoby se člověk dotýkal naplněné, klidné a nenásilné reality. Pro mě osobně bylo kyudo spojené s množstvím emocí, o kterých Toni mluvil, že se možná objeví. Obrovská škála od smutku, nejistoty, bezmoci, strachu, radosti, spokojenosti,... a to všechno ve veliké intenzitě. A člověk to musel přijmout. Že je to tady. Že tak to prostě je a nic se na tom nedá změnit. Ve stavu největší krize, když jsem při golden silence zkoušela napínat tětivu (což znamená dupnout na ten příšerně drahý luk, ohnout ho o velké množství stupňů a pak zase vrátit do původní pozice nezlomený) a když jsem neměla šanci se na nic zeptat, říct, že nevím, že chci pomoci, že mám strach, že to zničím, tak právě tehdy mi došlo, že přesně tyhle pocity v sobě dusím posledních pár měsíců, ale na realitě už nic nezměním. Prostě ji musím přijmout takovou jaká je. I když se mi nelíbí, jak to všechno dopadlo. Vím, že celý ten týden budu ještě pořádně dlouho zpracovávat, ale Toni říkal: "Don´t be afraid," tak to zkusím. "Touch and let go"
Stříleli jsme na blízký terč i na terč vzdálený 28 m, cvičili jsme se v navlékání kake - speciální rukavice na střelbu a snažili se dotáhnout všechny formy k dokonalosti. Po týdnu střílení se někteří dostali do stavu, že by stříleli bez jídla i spánku:) a my druzí jsme začali prožívat velikou únavu. Vnitřní život je často více vyčerpávající než ten vnější:))) A tak, když už jsem cítila, že už bych asi nevystřelila ani jeden šíp, sundala jsem rukavici a dívala se z dálky, jak to všechno vypadá. Kromě velikého nadšení si odvážím i reflexi mnohaleté kantorky na současný stav školství, názor archeoložky, že tady není co kopat, sdělení psycholožky, že nemocnice v Praze dobrovolníky zatím nemá, neukojitelnou touhu po cuketovém guláši a mnoho úvah nad tím, jak by rodiče měli vychovávat své děti. Zkrátka asi nejklidnější a zároveň nejdivočejší týden za poslední rok a hlavně plný moudrých komentářů.
Tak snad možná za půl roku v Brně.