Chinese people everywhere

Na neděli byl pozvaný Tiger, symbolicky přezdívaný Číňan. Ne náhodou, byl to Číňan. Co by mu tak asi mohlo chutnat? A kolik toho sní? A o čem se s ním bavit? A jak si vlastně představit Číňana s dlouhými vlasy? Mnoho otázek, málo odpovědí. Ale to už s pobavením čtu sms, že není jeden, ale že jsou tři:) A opravdu. Otevírám dveře a mává na mě Tiger a dvě čínské slečny. Očividně rozesmáté z celé situace. Dáváme jim bačkůrky a nabízíme čaj, ale oni jsou hrrr do práce a Tiger se přímo cpe k tomu, aby mohl udělat těsto na bramborové knedlíky. Dosypávám mouku, ale poté, co ho vidím, jak po patnácti minutách nešťastně tápe ve skleněné míse a má bramborové těsto i na obočí, nabídnu pomoc a Tiger běží k umyvadlu. Zatím se mi dvě slečny snaží vysvětlit, že jim to voní jako nějaké jídlo tady v Čechách. Hmh, to jídlo bylo po dlouhém tápání identifikováno jako bramborová kaše. Což nemá k těstu na knedlíky tak daleko:) A můžeme nějak pomoci? Ale to už jsou všichni tři plně zabráni do motání knedlíků plněných uzenou šunkou a práce jim jde od ruky. Mezitím hovoříme o tom, jak se žije v Číně, jak vypadají byty, jestli se lidé navštěvují, jak se v Číně jí... A to už se jedna ze slečen dostává k líčení smyslného zážitku spojeného s ochutnáním pekingské kachny v palačince. V tento moment mě napadá určitá spojitost mezi malým smetáčkovým pejskem pekinézem a Pekingem (cítím nával intelektuální inspirace:)) Knedlíky se vaří, povídáme, fotíme a prostíráme. Knedlíky na stole, zelí na stole, cibule na stole... Číňani pryč. Ale ne:) To se jenom shlukli u kuchyňské linky a umývají nádobí - wow. U stolu se nikdo nemá k tomu, aby začal. Řešíme, jak to vlastně je u nich. Jestli nabízí hostitel, nebo si hosté berou sami. Pepa nečeká na vysvětlení a rozhazuje knedlíky - skoro jak Kung fu Panda. Jíme. Jíme. Stále jíme. Jíme všechno. Jíme s citem. Jíme všichni. Číňani se oblizují, až by z toho kdejakému kuchaři zaplesalo srdce, a mluvíme o tradicích. Věděli jste, že Číňané nemají Vánoce? Ty jo. No a taky jsem jim jasně řekla, že já nemám ráda Santu. A že u nás naděluje někdo úplně jiný. Ale bajo, to oni věděli. Po jídle koukáme na fotky - líbí se jim balóny i sjíždění Vltavy, rodinné fotky i legrácky. Oni zase ukazují Peking očima zevnitř a vypráví o Hongkongu. Když chce jejich vláda něco sdělit lidem - něco jako my jsme nej, nebo podporujte nás, tak to prostě nasprejuje na zeď. A buldozery jsou pro Peking taky příznačné. Už to nemohou vydržet, a tak se dožadují hudebního příspěvku na knoflíkovou harmoniku. A protože se taky nechám do všeho ukecat, tak zpívám koledy. Chjo.:) Ve finále nám pouští čínskou operu a snaží se napodobit husí hlasy zpěváků. Konečně si nepřipadám s tím zpíváním tak hloupě.Nu a to už na nás padá noc, a tak nám pomáhají umýt nádobí, oblékají se a mizí s úsměvem, tak jako přišli. Bylo to milé. Zase potkat někoho, kdo měl chuť být kamarád. Třeba se nám ještě podaří se setkat. Třeba v Sombreru?:)

Po víkendu stráveném s dětmi

Pod stolem je ideální místo na raketu.
Bublinky v salátu jsou podezřelé.
Jestliže vyčerpáním usnete na lavici, dítě stále sedí na vás.
Netahat, neklopit.
Kdo křičí nejvíc, vyhrává.
Pexeso je ideální uspávadlo.
Dlouhé věci zamotané do klubíčka bývají rozmotány.
Dítě netuší, co znamená smotat zpátky.
Jakmile se otec tiše vyloudí z místnosti, následujících pět hodin ho neuvidíte. Spí.
Puding na ruce je děsivý.
Dítě rádo krájí.
Dítě krájí všechno
Dítě krájí velmi rychle.
Dítě a pájka nejdou dohromady.
Ve spánku vypadá dítě krásně.
Dítě nikdy nespí.

Přímo do Pejskova

Tak už se asi nepotkáme, Roznětko:) Ale posílám Ti velkou pusu na cestu a doufám, že už si Tě tam někde Polanka našla. S Tebou končí poslední spojení s pradávným a krásným časem, ale uvnitř budu často vzpomínat. Ještě před pár dny jsme mohly procházkovat, ještě jsme se užily. Tak na mě někdy seshora štěkni, ať mě to zahřeje u srdíčka. Jsem ráda, že jsme takový kus života prošly společně, Rituško.

Krátký spánek

Ještě mi úzkostlivě podává punčochu, a potom už vnímám jenom to lůžko pod sebou. Jak se se mnou třese celý svět a jak narážíme napravo i nalevo. Prudké klesání, a potom nebesky modrý pokoj. Tři zářivé body nade mnou a ty tiché téměř neviditelné bytosti. Nemluví. Odkudsi je slabounce slyšet hudbu. Snažím se soustředit na to, co se bude dít, ale asi už dávno je mi předurčeno usnout. Ještě pohyb na levé straně, snad mi někdo bere ruku...
Slyším tlukot vlastního srdce. Tak intenzivně, že musím otevřít oči. Slyším ho někde vedle sebe. Nahoře visí životodárná tekutina. Je mi zima, a tak utíkám za tlukotem srdce. Někde blízko. Bytosti se objevují a mizí. Najednou ty mlčenlivé postavy mluví. Asi se na něco ptají, ale nevím, co odpovědět. Poslední z těch bytostí přerušuje spojení s mým srdcem a odnáší ho daleko. Neslyším nic. Svíravý pocit mě donutí otevřít oči. Už jsem zpátky. Srdce pravidelně tluče uvnitř mě. Jaký to krásný pocit - žít.

Naháč

aneb průzkum domácích navyků při nočním roznášení letáků:)
Je to úplně jednoduché. Přijela jsem domů a šla jsem k volbám v dobrovodu čtyřčlenné gardy. Dvě dvounohé a dvě čtyřnohé nervózně přešlapávaly před základní školou, zatímco jsem za plentou sledovala, jak manžel místní žhavé kandidátky do senátu zmastil hlasování - vložil totiž volební lístek do špatné obálky. A jak byl rozjetý, tak se rozběhl k urně a snažil se komisi přesvědčit, že by to jenom vytáhl a vyměnil obálky. Všichni se otáčeli, jeho manželka zuřila a celou cestu jsme se smáli, že když jí to nevyjde o jeden jediný hlas, tak to má sečtený manžel.
V našem okrsku nakonec suverénně zvítězila se 150 hlasy, a tak bude manželův úlet asi prominut.
Jakmile jsem se vrátila z voleb, dostala jsem náruč letáků a valila jsem do řadových rodinných domků. Každý z nic má uzounké kluzké a rozbité schody, které jsou na zabití. A tak zatímco jsem balancovala na dlaždicích a snažila se ve tmě rozeznat poštovní schránku, středně starý muž asi právě dopracoval v posilovně a mířil nahoru. Další dům na cestě měl extra strmý výstup a schránku až nahoře. Takže jsem se sypajícími letáky ťapkala nahoru a předemnou byly vchodové dveře plně prosklené čirým sklem a v domě se svítilo. Viděla jsem schody, koberec, lampu... Natahovala jsem se do schránky přímo na dveřích, když tu najednou... kde se vzal, tu se vzal... naháč. Kráčel si to ze suterénu nahoru pomalým ladným pohybem a vlnil při tom boky jako mořská víla. Jakmile vystoupal na moji úroveň otočil se na další schodiště a kráčel nahoru. Stála jsem s uvolněným patrem přede dveřmi a přemýšlela, jestli to má jako být Lindina teorie smiřování se se svým tělem. Asi ne. Sobotní večer mě ale plně přesvědčil. Teď už vím, že existují. Že jsou mezi námi naháči!!!!

Neděle

Sice se nedělá, ale stejně nemám tento den ráda. Vyslovila jsem to včera asi třicetkrát nahlas, dohromady sdělila pěti lidem a v duchu si opakovala do nekonečna, takže... je to zpečetěné: nemám ráda neděli. Jednak už od rána vím, že zítra bude pondělí a všechno to začně nanovo. Jednak vidím tu kopu práce, co jsem neudělala v sobotu a kterou určitě neudělám v neděli, takže: kopa práce. Dále zjišťuji, že jakákoliv činnost,kterou vykonávám sežere dvojnásobně času, a tak je najednou večer: z toho vyplývá - bude pondělí. Dále se škrtá plán na jakoukoliv dlouhou noční akci, protože v deset večer zaručeně zjistím, že nemám vytištěné texty do starší české, a potom budu muset vstávat už v 6, aby se to nějak vyšoušmělilo. A hlavně neděle postrádá ten euforický páteční pocit. Neděle je prostě... v pasti.

S nejlepším pocitem odcházím z mateřské školky:)

Lidičky tak zase jsem vyšlapala v třeskuté zimě ten příšerný kopec kolem Zetoru,zavzpomínala, jak jsem před třemi měsíci bezmocně čůrala za keřem, a zazvonila na třídu kočiček. Množství dětí mi vytrhlo dech. Běželi mi vstříc zejména po té, co Ijenek vykřikl: "Jupí, angličtina." A pak mi všechny hlásily, že taky letos budou chodit a že tatínek mluví anglicky a že jsou tady nové a že všechno umí. Je jich 25, po skončení hodiny již 26:))) Ne, nevyrábíme žádné klony, ale moje show s maňáskem a týpkem na kazetě co v největší extázi zpívá Hello Sue, how are you, I am fine and what about you, zapůsobila natolik, že se přihlásil další žák.
Musela jsem se smát. Ti malí človíčci, co hltali každé slovo, předháněli se v tom, kdo řekne, co je žluté, a vážně věřili, že ten plyšoví maňásek mluví, byli prostě k sežrání. Dokonce ani neměli blbé hlášky k tomu, že jim pouštím nahrávku z magnetofonové kazety (to i prodavačka mi nedávno říkala, že už je dááááááávno nemají). No člověk šílel nadšením. A hlavně ta tichá pošta, co se povedla. A to hledání barev, co se povedlo. A to zpívání, co se povedlo, i když ten chlap zpívá tak strašně vysoko. A to kutálení míče. A dokonce mi ani nevadilo, že jsem si musela sedmkrát zouvat a nazouvat boty. Paráda.
Jenom přemýšlím, jak to bude, až se zase rozjedou, a při první příležitosti se začnou nekontrolovatelně rozbíhat po třídě. Ale třeba to nenastane. Cítím příliv pozitivní energie. Bude to cool:)))))))))))