Po dlouhé pauze zrodila se znovu chuť psát... takže oprášen po několikaletém spánku Naivní. Super znovu začíná házet balonem o zeď a přemýšlí kudy kam:) Tohle všechno je inspirováno hlavním hrdinou knihy Naivní. Super. a také velmi dlouhým večerem, který v den založení byl:) Nebude to nic ryze hlubokého, gramaticky bezchybného nebo snad brusičského, bude to snaha o pozitivní zprávy, snaha o zaznamenání veselých historek, které mi nikdy nikdo nechce povědět:)
2009-05-21
Já se opravdu snažím přestat plakat
Včera jsem si děti vyzvedávala ze zahrady, což je samo o sobě rizikový faktor, protože při vstupu do budovy nastává nekontrolovatelný chaos v botách, čepicích a učebnicích. Nicméně tyto vstupní problémy jsme překonali, Martínek vydržel a nevyběhl v bačkůrkách ven a přešli jsme k ošetřování ran. Ríša nezklamal a jal se své podřené zápěstí ošetřovat sám, potom na mě upřel své krásné modré oči a řekl, že se na mě těšil. No koho by to nedostalo od modrookého blonďáka:) Vnislavovo zranění bylo o něco horší. Ani ne tak v rozsahu, ale spíše v psychickém rozpoložení. Tiskl si loket k tělu a úpěnlivě vydával zvuk blížící se startování letadla. Poslala jsem ho tedy odřeninu si umýt, ale letadlo se podle zvuku chystalo vzlétnout, tak jsem ho běžela zastavit a vydala celý obsah svých plic, aby rána byla uklidněna hojivým vánkem. Kompletně jsem zčervenala a obličej ztratil své obvyklé tvary, což Vnislava rozesmálo a vrátil se ke stolečku. Hojení ran tedy bylo za námi a přešla fáze učení přerušována permanentním pitím a čůráním. Jsou to zkrátka lumpíci. Když jsme se rozhodli realizovat hru na obrázku a zahrát si na kočku a myši, náš vyhrazený čas se chýlil ke konci. Kočka úspěšně hlásila: "Mouse, mouse come to me...", a myši nesměle pískali: "No, no you will eat me:)". A pak se rozehrál litý boj, při kterém se myši postupně měnily v kočky a v dalším kole se vrhaly na bývalé kolegyně. Zůstala jediná nejrychlejší myš - Pepíček. Ale zachtělo se mu pokračovat, tak jsem na něj pustila sedm koček. Pepíček kličkoval o sto šest a z posledních sil dopádil ke stolečku, kde čekal, až k němu kočky doběhnou. Všechny ho chytly a vítězoslavně ho vedly. Pepíček na mě ale otočil své důvěřivé oči a řekl: "Oni mě ale nechytili, já jsem byl v domečku." "Ale my jsme na domeček nehráli, Pepíčku." Proč, proč jsem to říkala? Pepíček se vytrhl kočkám, utíkal do domečku a rozzvylkal se. Doufala jsem, že tuto fázi hodiny dnes vynecháme:) Šla jsem za ním, vše mu celkem rozumně vysvětlila, on přikyvovala hlavičkou a neúprosně lkal. "Tak pročpak pořád pláčeš?" "Víte, já se opravdu snažím přestat plakat, když začnu, ale ono to nejde..." A to je školka. Život sám.
2009-05-05
Proti násilí
Je zajímavé, že se v naší společnosti toleruje násilí. Přemýšlím nad tím, jak mohou rozumní a vzdělaní lidé prostě dělat, že se jich to netýká. Říkám si, jaký vliv asi přenesou na děti učitelé, kterým je jedno, že se tu hemží extremistické skupiny a že se o projevech násilí neříká pravda. A jaký vlastně vyroste člověk v rodině, kde se traduje strategie: o nic se nezajímej, nic nepodporuj.
Své málo jsem udělala v neděli. Cestou z Vysočiny jsme doběhli na náměstí Svobody trochu si zademonstrovat. Co mě šokovalo: 1. množství Romů na jednom místě, 2. minimální počet většinových Čechů, kterým je to očividně všechno jedno. A pak se není co divit, že síla akce byla mizivá; že o tom média napsala podivuhodnou zprávu, kterou každý přeskočil, protože stěžujících si skupin máme v republice dost, že tady násilí bude vesele klíčit dál.
A tak si říkám.... kam to všechno povede.
K atmosféře demonstrace: slunce pálilo, dav nás mačkal, cigaretový dým štípal do očí, komunista svou řečí o tom, jak nás komunisté zachránili a jak bychom si jich dnes měli vážit, pěkně prudil, účastníci křičeli, technika selhávala, lidé instinktivně svírali peněženky, policisté vyčkávali a kolemjdoucí se smáli. Jen ti naši dva profesoři svým demonstračním elánem rozsévali bojovného ducha do celého okolí.






Své málo jsem udělala v neděli. Cestou z Vysočiny jsme doběhli na náměstí Svobody trochu si zademonstrovat. Co mě šokovalo: 1. množství Romů na jednom místě, 2. minimální počet většinových Čechů, kterým je to očividně všechno jedno. A pak se není co divit, že síla akce byla mizivá; že o tom média napsala podivuhodnou zprávu, kterou každý přeskočil, protože stěžujících si skupin máme v republice dost, že tady násilí bude vesele klíčit dál.
A tak si říkám.... kam to všechno povede.
K atmosféře demonstrace: slunce pálilo, dav nás mačkal, cigaretový dým štípal do očí, komunista svou řečí o tom, jak nás komunisté zachránili a jak bychom si jich dnes měli vážit, pěkně prudil, účastníci křičeli, technika selhávala, lidé instinktivně svírali peněženky, policisté vyčkávali a kolemjdoucí se smáli. Jen ti naši dva profesoři svým demonstračním elánem rozsévali bojovného ducha do celého okolí.
2009-02-23
Postřik
Pondělí je den náchylný ke změně zabarvení celého týdne.
Scéna 1: končí zajímavá přednáška z etiky, navazuji hovor s doktorem Valachem na téma, co mě zajímá. Máme společnou cestu, vycházíme z jedné budovy a přecházíme do druhé. Člověka zaplňuje příjemný pocit, stoupá...
Scéna 2: kolem projíždí kamion, poměrně rychle najíždí do kaluže a kýblík vody mě zalévá od hlavy až k patě. Kabát je hnědý, doktor Valach radí, jak to nejlépe setřít. Stojíme. Člověk se škrábe ze špinavé louže nejhlubšího dna. Prohodíme pár vět o plánování atentátu na tuto silnici.
A tak to je. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů.
Pár vteřin plujete na vlně naplnění a za rohem je překonána síla gravitace a louže, která ležela na zemi, je na vás.
Scéna 1: končí zajímavá přednáška z etiky, navazuji hovor s doktorem Valachem na téma, co mě zajímá. Máme společnou cestu, vycházíme z jedné budovy a přecházíme do druhé. Člověka zaplňuje příjemný pocit, stoupá...
Scéna 2: kolem projíždí kamion, poměrně rychle najíždí do kaluže a kýblík vody mě zalévá od hlavy až k patě. Kabát je hnědý, doktor Valach radí, jak to nejlépe setřít. Stojíme. Člověk se škrábe ze špinavé louže nejhlubšího dna. Prohodíme pár vět o plánování atentátu na tuto silnici.
A tak to je. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů.
Pár vteřin plujete na vlně naplnění a za rohem je překonána síla gravitace a louže, která ležela na zemi, je na vás.
2009-02-13
Když se pes zamyslí I
Všechno, co považujeme za důležité,
zahrabeme buď do země, nebo uložíme do svého srdce.
Pod zem se vejde skoro všechno.
Do srdce pouštíme jenom to, co je opravdu důležité.
Je to velmi zvláštní, ale čím je naše srdce plnější,
tím je lehčí a lehčí.
Pomaličku se stává kouzelným balónem
stoupajícím k modrému nebi.
Někde hluboko dole se ztěžka pohybují lidé,
kteří nemohu unést tíhu prázdnoty a závistivě pozorují
barevné tečky plující kousíček od slunce.
My psi se nechceme nad lidi vyvyšovat,
víme, že je na světě plno hodných lidí.
Že mnozí z nich také dokážou rozdávat radost.
Právě proto, že je máme rádi, býváme smutní,
když vidíme, jak se zbytečně trápí.
Přitom je všechno tak jednoduché.
Stačí přece rozlišit, co je důležité
a těmi důležitými věcmi naplnit srdce.
(Medaile za vytrvalost - Petr Musílek)
zahrabeme buď do země, nebo uložíme do svého srdce.
Pod zem se vejde skoro všechno.
Do srdce pouštíme jenom to, co je opravdu důležité.
Je to velmi zvláštní, ale čím je naše srdce plnější,
tím je lehčí a lehčí.
Pomaličku se stává kouzelným balónem
stoupajícím k modrému nebi.
Někde hluboko dole se ztěžka pohybují lidé,
kteří nemohu unést tíhu prázdnoty a závistivě pozorují
barevné tečky plující kousíček od slunce.
My psi se nechceme nad lidi vyvyšovat,
víme, že je na světě plno hodných lidí.
Že mnozí z nich také dokážou rozdávat radost.
Právě proto, že je máme rádi, býváme smutní,
když vidíme, jak se zbytečně trápí.
Přitom je všechno tak jednoduché.
Stačí přece rozlišit, co je důležité
a těmi důležitými věcmi naplnit srdce.
(Medaile za vytrvalost - Petr Musílek)
2009-02-12
Snížek
Kdo byl v úterý v Brně, ten si to pěkně užil:) Sníh, vánice, hrozivé ticho, kolony aut, výpadky proudu,trolejbusy klouzající z kopce dolů... atmosféra jako dělaná na zápletku detektivky. Ale když usilujete o to dojet od MZK k Nemocnici Bohunice a cestou to vzít přes Holandskou, tak žádná paráda.
Nepatrné sněžení, které posypalo chodník, když jsem vyšla z MZK, mi přišlo velmi pohádkové. Když mě ale následná změna směru větru donutila zvednout límec kabátu, což jsem za celou zimu neudělala, tušila jsem problém. A taky se dostavil. Šalina se dohoupala na Českou a tradičně zabočila dolů k nádraží, když tu se zastavila a pan řidič téměř slabikoval: NE-JE-DE-ME, stojí to, nevím, kdy PO-JE-DE-ME. A-ha, řeklo by prasátko. A tak jsem vystoupila a kráčela se stovkami dalších až k nádraží. Koleje až po nádraží zaplňovaly stojící šaliny. Auta na nás troubily, ale bylo nám to jedno.
Takové ticho jsem na nádraží ještě nezažila. Bylo ale zlověstné, tak jsem vsadila na svoji poslední naději. Autobus číslo 61, který vyráží od železničního mostu. Ve vánici jsem utíkala po kolejích a čekala, kdy mě srazí nějaká supertichá šalina. K mostu jsem došla mokrá jako houba a čekala. Kolona aut, která způsobila na křižovatce Nových sadů zajímavou situaci - asi šest aut uprostřed, které nikam nejely - zdržela můj autobus od 10 minut. Řidič se ani nesnažil sjet ke kraji - zůstal stát uprostřed aut a otevřel dveře. Další zastávku, ke které jsme se tempem slimáka doplazili za báječných 15 minut (jedná se asi o úsek v délce 250 m), přejel úplně. K Holandské jsme se dostali krátce po páté.
Naložili jsme dalšího nezbytného člena, kterému mimochodem nasněžilo do gongu, a to už jsme se začali potkávat s dalšími účastníky společné akce. Spojilo nás bezpečí uvnitř autobusu. Neviděli jsme ven. Ani jsme se o to nepokoušeli. Orientace nulová a časový odhad taky. Řidič kromě toho uhnul z předem určené trasy a vezl nás nějakým lesem. Měla jsem pocit, že se vracíme "ke kořenům". U Nemocnice Bohunice jsme vystoupili po půl šesté v úplném horském klimatu. Pocit mokré houby se stal mnohem intezivnějším a vůbec celé toto putování.
Nedopadli jsme nejhůř, ale žádná výhra to taky nebyla. A tak to je. Jednou za rok v Brně napadne sníh a auta zablokují celé město. Neměly by se sem vůbec pouštět. Slastná to představa:)
Nepatrné sněžení, které posypalo chodník, když jsem vyšla z MZK, mi přišlo velmi pohádkové. Když mě ale následná změna směru větru donutila zvednout límec kabátu, což jsem za celou zimu neudělala, tušila jsem problém. A taky se dostavil. Šalina se dohoupala na Českou a tradičně zabočila dolů k nádraží, když tu se zastavila a pan řidič téměř slabikoval: NE-JE-DE-ME, stojí to, nevím, kdy PO-JE-DE-ME. A-ha, řeklo by prasátko. A tak jsem vystoupila a kráčela se stovkami dalších až k nádraží. Koleje až po nádraží zaplňovaly stojící šaliny. Auta na nás troubily, ale bylo nám to jedno.
Takové ticho jsem na nádraží ještě nezažila. Bylo ale zlověstné, tak jsem vsadila na svoji poslední naději. Autobus číslo 61, který vyráží od železničního mostu. Ve vánici jsem utíkala po kolejích a čekala, kdy mě srazí nějaká supertichá šalina. K mostu jsem došla mokrá jako houba a čekala. Kolona aut, která způsobila na křižovatce Nových sadů zajímavou situaci - asi šest aut uprostřed, které nikam nejely - zdržela můj autobus od 10 minut. Řidič se ani nesnažil sjet ke kraji - zůstal stát uprostřed aut a otevřel dveře. Další zastávku, ke které jsme se tempem slimáka doplazili za báječných 15 minut (jedná se asi o úsek v délce 250 m), přejel úplně. K Holandské jsme se dostali krátce po páté.
Naložili jsme dalšího nezbytného člena, kterému mimochodem nasněžilo do gongu, a to už jsme se začali potkávat s dalšími účastníky společné akce. Spojilo nás bezpečí uvnitř autobusu. Neviděli jsme ven. Ani jsme se o to nepokoušeli. Orientace nulová a časový odhad taky. Řidič kromě toho uhnul z předem určené trasy a vezl nás nějakým lesem. Měla jsem pocit, že se vracíme "ke kořenům". U Nemocnice Bohunice jsme vystoupili po půl šesté v úplném horském klimatu. Pocit mokré houby se stal mnohem intezivnějším a vůbec celé toto putování.
Nedopadli jsme nejhůř, ale žádná výhra to taky nebyla. A tak to je. Jednou za rok v Brně napadne sníh a auta zablokují celé město. Neměly by se sem vůbec pouštět. Slastná to představa:)
2009-01-18
Cesta
Po dvanáctiměsíčním putování vystoupal na zamrzlý vrcholek hory a zhluboka dýchal. "Tak konečně. Konečně se to podařilo." Slunce ho svými hřejivými paprsky lechtalo na na tvářích. Vzal do dlaně trochu zmrzlého sněhu a prohlížel si, jak se ve sluneční záři nádherně třpytí. Jeho cesta byla splněna. Rozhlédl se do dáli. Neviděl ale nic. Jen rýsující se vrcholky jiných hor, několik stromů, které vyrostly nebezpečně blízko srázu, a tam úplně dole zahlédl téměř neznatelný obrys. Snad chaloupka, nebo přístřešek pro zvířata. Úporně se snažil přijít na to, co je to za objekt, ale byl příliš vysoko a příliš daleko.
Najednou ho přepadl chlad. Za celou cestu mu nebyla taková zima, ale náhle se nemohl ubránit návalu zimnice. Cítil smutek. Měl za sebou dlouhou a obtížnou cestu. Cestu, při které se snažil zacelit otevřené rány a pomalu uklidnit smutek. Kolikrát si za těch dvanáct měsíců představoval dialog s člověkem, jež se mu tolik vzdálil. Kolikrát už si v hlavě ujasnil všechny argumenty. Ale najednou ho nenapadalo nic. Jen pocity prázdnoty a beznaděje se rozlézaly závratnou rychlostí. Nahlas vydechl. Lekl se vlastního hlasu. Ta dlouhá samota se mu začala zajídat. "Co teď budu dělat? Kudy se dát"
Na konci své cesty si uvědomil, že mu vůbec nepomohla. Že čas nezacelil rány a v samotě nenašel klid. Tohle totiž vůbec není konec, on teď musí jít dál. "Ale kam?" Najít si další vrchol, další horu, další les? A proč. Proč by měl utíkat on. Uvědomoval si, že další cestou je cesta zpět. Pousmál se vlastnímu nápadu. Jaktože ho nenapadl v některém z mnoha smyšlených dialogů. Ve světle slunečního jasu se to zdálo tak přirozené a krásné. I on má právo žít dál šťastně.
Položil se do sněhu a a díval se z kopce dolů. Přemýšlel, jaké to asi bude. Vynaložil tolik úsilí, aby se vzpamatoval, že úplně zapomněl na to, že neudělal vůbec nic špatného. Prostě přestal rozumět světu prázdné prestiže, lži a her. Copak ale tohle může být důvod k odcizení?
Polkl. Vzpomněl si na štěští, které ho zaplavilo, když před dvěma lety na noční procházce potkali zpívající slepou dívku. A s tím momentem spojil celý svůj život. Teď už neváhal. Vzal batoh a hůl a vydal se na cestu zpět. Neotáčel se, nelitoval, že sestupuje dolů. Ta cesta nebude snadná. Jistě narazí na bolestivá setkání, na zvláštní chlad, který bude proudit z dříve zářících očí. Ale život přináší i takové chvíle. Nebude očekávat, doufat a planout. Bude pouze vnímat a radovat se z přítomných okamžiků. Zkusí překonat nejistotu a znovu uvěřit, že potká někoho dalšího, kdo ho bude mít rád.
Na malou chvíli se zastavil. A pak pokračoval dál. Byl to okamžik, kdy si uvědomil, že pro štěstí se člověk musí rozhodnout.
Najednou ho přepadl chlad. Za celou cestu mu nebyla taková zima, ale náhle se nemohl ubránit návalu zimnice. Cítil smutek. Měl za sebou dlouhou a obtížnou cestu. Cestu, při které se snažil zacelit otevřené rány a pomalu uklidnit smutek. Kolikrát si za těch dvanáct měsíců představoval dialog s člověkem, jež se mu tolik vzdálil. Kolikrát už si v hlavě ujasnil všechny argumenty. Ale najednou ho nenapadalo nic. Jen pocity prázdnoty a beznaděje se rozlézaly závratnou rychlostí. Nahlas vydechl. Lekl se vlastního hlasu. Ta dlouhá samota se mu začala zajídat. "Co teď budu dělat? Kudy se dát"
Na konci své cesty si uvědomil, že mu vůbec nepomohla. Že čas nezacelil rány a v samotě nenašel klid. Tohle totiž vůbec není konec, on teď musí jít dál. "Ale kam?" Najít si další vrchol, další horu, další les? A proč. Proč by měl utíkat on. Uvědomoval si, že další cestou je cesta zpět. Pousmál se vlastnímu nápadu. Jaktože ho nenapadl v některém z mnoha smyšlených dialogů. Ve světle slunečního jasu se to zdálo tak přirozené a krásné. I on má právo žít dál šťastně.
Položil se do sněhu a a díval se z kopce dolů. Přemýšlel, jaké to asi bude. Vynaložil tolik úsilí, aby se vzpamatoval, že úplně zapomněl na to, že neudělal vůbec nic špatného. Prostě přestal rozumět světu prázdné prestiže, lži a her. Copak ale tohle může být důvod k odcizení?
Polkl. Vzpomněl si na štěští, které ho zaplavilo, když před dvěma lety na noční procházce potkali zpívající slepou dívku. A s tím momentem spojil celý svůj život. Teď už neváhal. Vzal batoh a hůl a vydal se na cestu zpět. Neotáčel se, nelitoval, že sestupuje dolů. Ta cesta nebude snadná. Jistě narazí na bolestivá setkání, na zvláštní chlad, který bude proudit z dříve zářících očí. Ale život přináší i takové chvíle. Nebude očekávat, doufat a planout. Bude pouze vnímat a radovat se z přítomných okamžiků. Zkusí překonat nejistotu a znovu uvěřit, že potká někoho dalšího, kdo ho bude mít rád.
Na malou chvíli se zastavil. A pak pokračoval dál. Byl to okamžik, kdy si uvědomil, že pro štěstí se člověk musí rozhodnout.
2008-12-08
Chinese people everywhere
Na neděli byl pozvaný Tiger, symbolicky přezdívaný Číňan. Ne náhodou, byl to Číňan. Co by mu tak asi mohlo chutnat? A kolik toho sní?
A o čem se s ním bavit? A jak si vlastně představit Číňana s dlouhými vlasy? Mnoho otázek, málo odpovědí. Ale to už s pobavením čtu sms, že není jeden, ale že jsou tři:) A opravdu. Otevírám dveře a mává na mě Tiger a dvě čínské slečny. Očividně rozesmáté z celé situace. Dáváme jim bačkůrky a nabízíme čaj, ale oni jsou hrrr do práce a Tiger se přímo cpe k tomu, aby mohl udělat těsto na bramborové knedlíky.
Dosypávám mouku, ale poté, co ho vidím, jak po patnácti minutách nešťastně tápe ve skleněné míse a má bramborové těsto i na obočí, nabídnu pomoc a Tiger běží k umyvadlu. Zatím se mi dvě slečny snaží vysvětlit, že jim to voní jako nějaké jídlo tady v Čechách. Hmh, to jídlo bylo po dlouhém tápání identifikováno jako bramborová kaše. Což nemá k těstu na knedlíky tak daleko:) A můžeme nějak pomoci? Ale to už jsou všichni tři plně zabráni do motání knedlíků plněných uzenou šunkou a práce jim jde od ruky. Mezitím hovoříme o tom, jak se žije v Číně, jak vypadají byty, jestli se lidé navštěvují, jak se v Číně jí...
A to už se jedna ze slečen dostává k líčení smyslného zážitku spojeného s ochutnáním pekingské kachny v palačince. V tento moment mě napadá určitá spojitost mezi malým smetáčkovým pejskem pekinézem a Pekingem (cítím nával intelektuální inspirace:)) Knedlíky se vaří, povídáme, fotíme a prostíráme. Knedlíky na stole, zelí na stole, cibule na stole... Číňani pryč. Ale ne:) To se jenom shlukli u kuchyňské linky a umývají nádobí - wow.
U stolu se nikdo nemá k tomu, aby začal. Řešíme, jak to vlastně je u nich. Jestli nabízí hostitel, nebo si hosté berou sami. Pepa nečeká na vysvětlení a rozhazuje knedlíky - skoro jak Kung fu Panda. Jíme. Jíme. Stále jíme. Jíme všechno. Jíme s citem. Jíme všichni. Číňani se oblizují, až by z toho kdejakému kuchaři zaplesalo srdce, a mluvíme o tradicích. Věděli jste, že Číňané nemají Vánoce? Ty jo. No a taky jsem jim jasně řekla, že já nemám ráda Santu. A že u nás naděluje někdo úplně jiný. Ale bajo, to oni věděli. Po jídle koukáme na fotky - líbí se jim balóny i sjíždění Vltavy, rodinné fotky i legrácky. Oni zase ukazují Peking očima zevnitř a vypráví o Hongkongu. Když chce jejich vláda něco sdělit lidem - něco jako my jsme nej, nebo podporujte nás, tak to prostě nasprejuje na zeď.
A buldozery jsou pro Peking taky příznačné. Už to nemohou vydržet, a tak se dožadují hudebního příspěvku na knoflíkovou harmoniku. A protože se taky nechám do všeho ukecat, tak zpívám koledy. Chjo.:) Ve finále nám pouští čínskou operu a snaží se napodobit husí hlasy zpěváků. Konečně si nepřipadám s tím zpíváním tak hloupě.Nu a to už na nás padá noc, a tak nám pomáhají umýt nádobí, oblékají se a mizí s úsměvem, tak jako přišli. Bylo to milé. Zase potkat někoho, kdo měl chuť být kamarád. Třeba se nám ještě podaří se setkat. Třeba v Sombreru?:)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)