Krátký spánek

Ještě mi úzkostlivě podává punčochu, a potom už vnímám jenom to lůžko pod sebou. Jak se se mnou třese celý svět a jak narážíme napravo i nalevo. Prudké klesání, a potom nebesky modrý pokoj. Tři zářivé body nade mnou a ty tiché téměř neviditelné bytosti. Nemluví. Odkudsi je slabounce slyšet hudbu. Snažím se soustředit na to, co se bude dít, ale asi už dávno je mi předurčeno usnout. Ještě pohyb na levé straně, snad mi někdo bere ruku...
Slyším tlukot vlastního srdce. Tak intenzivně, že musím otevřít oči. Slyším ho někde vedle sebe. Nahoře visí životodárná tekutina. Je mi zima, a tak utíkám za tlukotem srdce. Někde blízko. Bytosti se objevují a mizí. Najednou ty mlčenlivé postavy mluví. Asi se na něco ptají, ale nevím, co odpovědět. Poslední z těch bytostí přerušuje spojení s mým srdcem a odnáší ho daleko. Neslyším nic. Svíravý pocit mě donutí otevřít oči. Už jsem zpátky. Srdce pravidelně tluče uvnitř mě. Jaký to krásný pocit - žít.

Naháč

aneb průzkum domácích navyků při nočním roznášení letáků:)
Je to úplně jednoduché. Přijela jsem domů a šla jsem k volbám v dobrovodu čtyřčlenné gardy. Dvě dvounohé a dvě čtyřnohé nervózně přešlapávaly před základní školou, zatímco jsem za plentou sledovala, jak manžel místní žhavé kandidátky do senátu zmastil hlasování - vložil totiž volební lístek do špatné obálky. A jak byl rozjetý, tak se rozběhl k urně a snažil se komisi přesvědčit, že by to jenom vytáhl a vyměnil obálky. Všichni se otáčeli, jeho manželka zuřila a celou cestu jsme se smáli, že když jí to nevyjde o jeden jediný hlas, tak to má sečtený manžel.
V našem okrsku nakonec suverénně zvítězila se 150 hlasy, a tak bude manželův úlet asi prominut.
Jakmile jsem se vrátila z voleb, dostala jsem náruč letáků a valila jsem do řadových rodinných domků. Každý z nic má uzounké kluzké a rozbité schody, které jsou na zabití. A tak zatímco jsem balancovala na dlaždicích a snažila se ve tmě rozeznat poštovní schránku, středně starý muž asi právě dopracoval v posilovně a mířil nahoru. Další dům na cestě měl extra strmý výstup a schránku až nahoře. Takže jsem se sypajícími letáky ťapkala nahoru a předemnou byly vchodové dveře plně prosklené čirým sklem a v domě se svítilo. Viděla jsem schody, koberec, lampu... Natahovala jsem se do schránky přímo na dveřích, když tu najednou... kde se vzal, tu se vzal... naháč. Kráčel si to ze suterénu nahoru pomalým ladným pohybem a vlnil při tom boky jako mořská víla. Jakmile vystoupal na moji úroveň otočil se na další schodiště a kráčel nahoru. Stála jsem s uvolněným patrem přede dveřmi a přemýšlela, jestli to má jako být Lindina teorie smiřování se se svým tělem. Asi ne. Sobotní večer mě ale plně přesvědčil. Teď už vím, že existují. Že jsou mezi námi naháči!!!!

Neděle

Sice se nedělá, ale stejně nemám tento den ráda. Vyslovila jsem to včera asi třicetkrát nahlas, dohromady sdělila pěti lidem a v duchu si opakovala do nekonečna, takže... je to zpečetěné: nemám ráda neděli. Jednak už od rána vím, že zítra bude pondělí a všechno to začně nanovo. Jednak vidím tu kopu práce, co jsem neudělala v sobotu a kterou určitě neudělám v neděli, takže: kopa práce. Dále zjišťuji, že jakákoliv činnost,kterou vykonávám sežere dvojnásobně času, a tak je najednou večer: z toho vyplývá - bude pondělí. Dále se škrtá plán na jakoukoliv dlouhou noční akci, protože v deset večer zaručeně zjistím, že nemám vytištěné texty do starší české, a potom budu muset vstávat už v 6, aby se to nějak vyšoušmělilo. A hlavně neděle postrádá ten euforický páteční pocit. Neděle je prostě... v pasti.

S nejlepším pocitem odcházím z mateřské školky:)

Lidičky tak zase jsem vyšlapala v třeskuté zimě ten příšerný kopec kolem Zetoru,zavzpomínala, jak jsem před třemi měsíci bezmocně čůrala za keřem, a zazvonila na třídu kočiček. Množství dětí mi vytrhlo dech. Běželi mi vstříc zejména po té, co Ijenek vykřikl: "Jupí, angličtina." A pak mi všechny hlásily, že taky letos budou chodit a že tatínek mluví anglicky a že jsou tady nové a že všechno umí. Je jich 25, po skončení hodiny již 26:))) Ne, nevyrábíme žádné klony, ale moje show s maňáskem a týpkem na kazetě co v největší extázi zpívá Hello Sue, how are you, I am fine and what about you, zapůsobila natolik, že se přihlásil další žák.
Musela jsem se smát. Ti malí človíčci, co hltali každé slovo, předháněli se v tom, kdo řekne, co je žluté, a vážně věřili, že ten plyšoví maňásek mluví, byli prostě k sežrání. Dokonce ani neměli blbé hlášky k tomu, že jim pouštím nahrávku z magnetofonové kazety (to i prodavačka mi nedávno říkala, že už je dááááááávno nemají). No člověk šílel nadšením. A hlavně ta tichá pošta, co se povedla. A to hledání barev, co se povedlo. A to zpívání, co se povedlo, i když ten chlap zpívá tak strašně vysoko. A to kutálení míče. A dokonce mi ani nevadilo, že jsem si musela sedmkrát zouvat a nazouvat boty. Paráda.
Jenom přemýšlím, jak to bude, až se zase rozjedou, a při první příležitosti se začnou nekontrolovatelně rozbíhat po třídě. Ale třeba to nenastane. Cítím příliv pozitivní energie. Bude to cool:)))))))))))

Chtělo by to příručku

Ach joch. Tak jsem včera psala dotaz, dneska ráno žádost a teď mi přišel mail, že to nebyla ta správná žádost, že ji najdete tam tam tam a tam. A jak to má člověk vědět?Sice se isem koušu už čtvrtým rokem, ale stejně je to pro mě všecko záhada. Něco jako pokus a omyl. Už mě nebaví, jak každý, kdo se ve svém prostoru placatí už roky, předpokládá, že všichni ostatní vědí. Já nevím. A přijde mi to normální. Stejně jako ostatní nemají ani tušení, jestli Otto von Steinbach zapálil nebo nezapálil, nebo jestli mniši roztavili nebo neroztavili. A vlastně je to ani nezajímá. Takže... milí odborníci na is, hoďte se do klidu.

Jak se plaší medvědi

Tam nahoře v Beskydech, kde se zastavil čas a kde vás k pohybu nutí jedině vyzývavá Lysá hora na horizontu, jsme zažili pár intenzivních dní. Stihli jsme toho dost. Výlet ke Švarné Hance, na Pustevny, k Radegastovi a na Radhošť a samozřejmě ztratit se v lese nebezpečně blízko nekonečné říčce. To vše v závodním tempu Elušky a Martina. Jejich míhající se stíny vysoko nad námi pro nás byly motivací k dalšímu nádechu. A když zmizely i ty stíny, nu tak to jsme výrazně zpomalili a hlasitě oddychovali. No a právě při jednom takovém oddychování uprostřed divoké přírody mimo dosah civilizace mě napadlo... co když je tady někde v houští medvěd? Okamžitě se mi vybavily záběry z dobrodružného filmu, kde se nade mnou zdvíhá obří medvěd grizzli a plynule se ke mně blíží dva veliké zuby. Ale vážně... Co dělat? Když jste v lese a je tam s vámi medvěd? Olíznout si prst a zjistit směr větru, ústup bokem k medvědovi, šplh na vybraný strom, prudký útěk jakkoliv od medvěda? Za pár okamžiků jsem přes cestu viděla utíkat větší černý stín a představy nabraly na intenzitě, přestože asi metr vysoký tmavý objekt byl mým parťákem identifikován jako veverka. Nu tak to je. Takže jak vyplašit medvěda??? Nechte se inspirovat:)

Kyudo... a jaké bylo

Představa týdne stráveného s lukem a šípem mě pravda trochu děsila, ale samotná meditační praxe, která byla dalece vzdálená "zbraňovosti" tohoto prastarého nástroje, byla úžasná. Kde začít... honem honem. Tak třeba Krkonoše, Jilemnice, chata Kara, stromy, ptáci, louky, chaloupky, svěží déšť a vláha. Asi patnáct lukonautů:), kteří se usilovně snaží dodržet pohyby, uchopení a namíření, aby potom nechali letět šíp svou vlastní cestou. Několik minut intenzivních příprav, a pak prostě odletěl a nic už nešlo změnit. Učitel Toni, který od rána do večera zářil jako sluníčko, a byl natolik vlídný, že se jeho slova a pohled dotýkaly té nejobnaženější části člověka - srdce. Souběžný program pro rodiny s dětmi všeho věku - od špuntů, co na vás blikali rozzářenýma očima po pořádně rozdováděné kluky, před kterými musel být člověk stále na pozoru. Asistent Marc, který se rozčiloval, že botičkám, které jsou součásti úboru na kyudo, u nás nikdo neřekne jinak než žabky. Asistent Marc, který nám uprostřed noci radil, jak otevřít sprcháč:)Pivo Krakonoš, se kterým se hopsalo po stole za slabikování KRA-KO-NOŠ.

V KYUDU - japonské lukostřelbě nejde o zasažení cíle, chyby, upuštění šípu nebo o sbírání pásků jako důkazu pokročilosti. Jde o meditaci v praxi, tedy co nejvíce soustředěné provádění předepsaných forem. Člověk uklidnil rozvířenou mysl, byl sám se sebou a přeci plně přítomný. Tak zvláštní pocit jsem nezažila - jakoby se člověk dotýkal naplněné, klidné a nenásilné reality. Pro mě osobně bylo kyudo spojené s množstvím emocí, o kterých Toni mluvil, že se možná objeví. Obrovská škála od smutku, nejistoty, bezmoci, strachu, radosti, spokojenosti,... a to všechno ve veliké intenzitě. A člověk to musel přijmout. Že je to tady. Že tak to prostě je a nic se na tom nedá změnit. Ve stavu největší krize, když jsem při golden silence zkoušela napínat tětivu (což znamená dupnout na ten příšerně drahý luk, ohnout ho o velké množství stupňů a pak zase vrátit do původní pozice nezlomený) a když jsem neměla šanci se na nic zeptat, říct, že nevím, že chci pomoci, že mám strach, že to zničím, tak právě tehdy mi došlo, že přesně tyhle pocity v sobě dusím posledních pár měsíců, ale na realitě už nic nezměním. Prostě ji musím přijmout takovou jaká je. I když se mi nelíbí, jak to všechno dopadlo. Vím, že celý ten týden budu ještě pořádně dlouho zpracovávat, ale Toni říkal: "Don´t be afraid," tak to zkusím. "Touch and let go"

Stříleli jsme na blízký terč i na terč vzdálený 28 m, cvičili jsme se v navlékání kake - speciální rukavice na střelbu a snažili se dotáhnout všechny formy k dokonalosti. Po týdnu střílení se někteří dostali do stavu, že by stříleli bez jídla i spánku:) a my druzí jsme začali prožívat velikou únavu. Vnitřní život je často více vyčerpávající než ten vnější:))) A tak, když už jsem cítila, že už bych asi nevystřelila ani jeden šíp, sundala jsem rukavici a dívala se z dálky, jak to všechno vypadá. Kromě velikého nadšení si odvážím i reflexi mnohaleté kantorky na současný stav školství, názor archeoložky, že tady není co kopat, sdělení psycholožky, že nemocnice v Praze dobrovolníky zatím nemá, neukojitelnou touhu po cuketovém guláši a mnoho úvah nad tím, jak by rodiče měli vychovávat své děti. Zkrátka asi nejklidnější a zároveň nejdivočejší týden za poslední rok a hlavně plný moudrých komentářů.

Tak snad možná za půl roku v Brně.