Ve vile

Nedělní návštěva mi zase rozšířila kulturní obzory. Vilu Tugendhat jsem plánovala už v prváku, nu a najednou se mi nabídla skoro sama:) Ale přiznávám se, z venku asi nejhnusnější dům v celé čtvrti - já zkrátka na ty moderní věci nejsem. Naštěstí prohlídka nezůstala jenom venku a vevnitř - nu tam to bylo fajné. Velká okna, velký prostor, zimní zahrada a koro jakoby člověk ani nebyl uvnitř - to byl autorův cíl: prolínající se prostory. A co se zahrady týká - úžasný. Výhled na Špilberk a celé brněnské centrum. Spousta stromů, zelené trávy a parádní klid. Jenom už chudák vila dávno zapomněla, co je to, když se jí po podlaze prohání děti, když z kuchyně voní jídlo a u kulatého stolu se sejde spousta hostí, když se pracuje u rozsvícené lampy a když se večer usíná. Je to tichý a opuštěný dům.

Psaníčko o životě

Vzkaz je malé psaníčko, které někdo zanechal, protože chtěl povědět, ale neměl komu. Je to malý střípek pocitů, které nenašly svého adresáta. Drobný kousek papíru obsahující slova, o kterých musíme přemýšlet. Vzpomínám na vzkaz na tvrdém bílém papíru psaný starou, a přeci pevnou rukou. Vzkaz z několika slov, která by sama o sobě nevyvolala žádné emoce, ale v daném spojení rozvířila proud něhy a zamyšlení.

Poslední návštěva léčebny dlouhodobě nemocných spojená s výrobou jarních květináčků přinesla dva postřehy: jak málo stačí a jak málo lidí to dělá. Co je to málo? Přijít a poslouchat. Pohladit. Vzít pacienta, který nebyl už týdny venku, na svěží jarní vzduch. Zasmát se. Být tam. Ono zdání klame a ten, kdo je starý a leží téměř nečinně na lůžku, může mít zdravou mysl a schopné ruce. Jenom to nemá kde dokázat a nepodnětné prostředí mu může působit velikou bolest. Jako když jsem přišla ke stařence s tváří pomačkanou mnoha lety a zaváhala, jestli vůbec vstane z postele, a ona mi ukázala takovou vůli hýbat se a žít, že jsem se musela stydět. S vypětím veškerých sil vstala, posadila se na vozík, poprosila o modrý župan a nechala se vézt. Chtěla jsem zakřičet, že jedeme zdobit květináčky, ale než jsem to stihla, klidným hlasem připomněla své kolegyni z pokoje, aby si vzala ještě něco teplého na sebe a na mě se obrátila s tím, že je moc ráda, že ji vezu ven. První situace, která by bez dobrovolníka nenastala. Pacient by sám nikam nevyjel.
V zápalu lepení ubrousků na květináčky jsem sledovala, jak se stařenka chopila nůžek a bez problémů vystřihovala tvary, lepila a komunikovala se svým okolím. I ostatní komunikovali a dočkali jsme se dokonce setkání po letech. Jedna babička se usmála na druhou. Ta druhá se na ni zvědavě podívala a zeptala se, proč že se na ni směje a ta první ji připomněla, že se přeci znají z jedné vsi a že spolu často mluvily, a právě proto se na ni teď směje. Čas pracuje neúprosně a dalo to hodně rozpomínání, než si druhá babička uvědomila, že tu již týdny leží kousek od své známé. Další okamžiky, které může dobrovolník podpořit. Pomoci pacientům, aby si povídali mezi sebou, aby našli spřízněnou duši přímo uvnitř místa, kde se teď odehrává jejich život.
Příjemná jarní činnost byla před obědem téměř u konce, barevné fialky stály na poličce s knihami a čekaly. Pacienti se pomalu rozcházeli na oběd a většina z nás si ani nevšimla, že stařenka nechala na tvrdém bílém papíru krátký vzkaz. Zůstal ležet na kraji stolu mezi hromadou dalších papírků, přáníček a ubrousků...
To hlavní, čemu jsme chtěli věnovat druhou polovinu dne, bylo roznášení fialek do pokojů. Do všech pokojů. I tam, kde nikdo nevyráběl, i tam, kde někdo spal, i tam, kde nikdo zdánlivě nevnímal. Jak jsem již říkala, zdání klame a fialka je vždycky víc, než nic. Zaklepat, pozdravit, ukázat fialku, nechat přivonět, přinést jarní pozdravy od pacientů z dětské nemocnice, prohodit několik slov, usmát se, vybrat místo na fialku, prohodit několik slov, usmát se a jít zase dál. To je další zážitek v jinak stereotypním dni, který by se bez dobrovolníka neodehrál.
Když jsem navštěvovala pokoje babiček, které jsem ráno vezla nahoru, nemohly často věřit, že jsem se ještě vrátila. Když jsem jim dala tu jejich fialku, kterou před několika hodinami zdobily, po tvářích se jim kutálely slzy. Ono to může na papíře znít pateticky a fádně, ale když vám cizí člověk otevře své nejhlubší dojmy (a slzy to je člověk bez masek), tak vám něco uvnitř zabrnká na tenkou strunu a cítíte, že jste někomu udělali radost. To je moment, kdy dobrovolník dává, ale také si mnohé odnáší.
Při loučení se stařenkou mi zašeptala do ucha, že nám nahoře nechala vzkaz. Možná bych na to jinak zapomněla, ale když mi to řekla zrovna paní, která mi během pár hodin ukázala, jak mylný může první dojem být, vrátila jsem se do uklizené místnosti s cílem ten vzkaz najít. A hledali jsme. Pátrání v krabicích bylo zpočátku neúspěšné, ale odhodlání vydrželo a po krátké chvíli jsem v ruce držela kartičku se vzkazem. V úvodu článku jsem psala: Vzkaz z několika slov, která by sama o sobě nevyvolala žádné emoce, ale v daném spojení rozvířila proud něhy a zamyšlení. A ono to tak bylo: Dnešní datum, rok a pod tím bylo napsáno v 96 narozeninách a podpis.
Nic? Nic vás nenapadá. Mě na počátku taky nic nenapadalo. Ale každý, kdo vzkaz četl, tak trochu nahlas přemýšlel a najednou mi to došlo. Stařenka v tak požehnaném věku leží asi už dlouho nečinně na posteli, dívá se z okna a člověk by si myslel, že už není duchem přítomna. A přitom nám tu napsala přesné datum, svůj věk a snad i že má narozeniny a pod tím vším ještě stále vidím ten krásný podpis. Napsala sice pár stručných slov, ale za tím vším se možná skrývá volání: jsem tady, žiji, chci si povídat, jsem plnohodnotný člověk!
Každý, kdo přijde a udělá si trochu času, přispěje k té nejúžasnější aktivitě, která může v životě vůbec být – potěší někoho, kdo by jinak byl sám.

Všichni jste obyvatelé

Včera jsem utíkala po České a při prodírání se davem lidí, kde ti šťastnější rozdávali letáky a od těch méně šťastných si je nikdo nebral, jsem zaslechla celkem hlasitý monolog určený nám - obyvatelům. "Všichni jste obyvatelé. Říkám vám obyvatelé a chci, abyste to věděli. Označuji vás za obyvatele. Neříkám vám lidé nebo člověk - nikoho takového jsem nepotkal. Jste obyvatelé. Všichni jste obyvatelé na celé kuličce."
Měla jsem pocit, že jeho hlas mě pronásleduje v davu do té doby, než jsem se málem přerazila o toho pána na motorovém vozíku, který žádá peníze na nový. Těžko říci jestli oprávněně, nožky mu kmitaly jedna radost. Z levé strany na mě vrhala žalostný výraz žena s novorozenětem a cedulkou s prosbou o pomoc, na pravé straně o pár metrů dále seděl muž s pětiletým kloučkem, který cedulku neměl, ale nastavená dlaň se blýskala mincemi.
Když jsem upadala do myšlenek, jestli opravdu nemají jinou šanci, uslyšela jsem prudký řev. Masité mužské trio posilněné alkoholem a fotbalovým či jakým šílenstvím řvalo: " I když se nám budete smát, my to Brno nenenecháme spát!!!" Pravděpodobně utíkali před kordonem opancéřovaných policistů, kteří tu čekali na vlak se zběsilými fanoušky. Tak to vidíte. Stačí řvát, rozbíjet a chlastat a budete mít svůj vlak, ozbrojený doprovod a zastaví kvůli vám i dopravu v centru města ve špičce. Měli by je nahnat do práce a nasázet jim pokuty za výtžnictví, tohle není žádný sport.
Nu, asi jsme si to zasloužili - asi jsme jenom obyvatelé. Kdo ale ví, jak se označuje ten pán. Taky obyvatel? Nebo člověk? Říkal, že žádného nepotkal, takže asi ani on sám se za něj nepovažuje. Proč tedy rovnou nezvolat: "Všichni jsme obyvatelé!" Ach jej...

A už se to točí:)

Na tuhle úžasnou zábavu jsem narazili někde mezi Šťouračovou a Vondrákovou. A protože jsme těsně před tím absolvovali asi půlhodinové bloudění brněnským lesem, vpád do zahrádkářské kolonie a prudký sestup křovisky, nenapadlo nás nic lepšího, než se pořádně vyřádit. No tedy, já jsem nenašla potřebné dispozice k odvážnějším kreacím, ale alespoň jsem se chopila fotoaparátu.

Zkoušky

Člověk si ani nestihne odpočinout po jednom zkouškovém období a už je tu další. Ze zkoušky z české literatury už mi hrabe - dneska se mi zdál sen, že tam sedím v jeho pracovně a on mě vyzve, abych si šla vybrat otázku. Mám zavřít oči a zabodnout prst někam na papír s otázkama. Tak zavřu oči, zabodávám prst a.... Charakter slovinsko-chorvatské literatury. :))))) No pomoc. Tuším, že v tom snu jsem v obličeji měla něco mezi zelenou a černou barvou. A pak se člověk diví, že se probouzí totálně vyčerpaný. Tak se teď kouknu, co mi mamka napsala o Kočárovém kočím (třikrát díky jejímu rychločtenářskému talentu) a půjdu se učit. Neboť!

Kdopak to mluví?:)

Trošku se v televizi předběhli a odvysílali nás už tuto neděli. Ale ve věku pokročilého internetového šílenství není nic ztraceno, a tak přidávám odkaz na reportáž o Motýlku:
http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/16.03.2008/208522162210007-13:55-1-kde-penize-pomahaji-dobrovolnicke-centrum-motylek-o-s.html

Člověk se jenom diví, jak je ten jeho hlas úplně jiný, než když ho poslouchá sám v sobě. Jestli to vážně takhle zní, to je pak jasné, proč se mě ty malé děti bojí:)))

V nemocnici s Českou televizí

Nevím, jak jsem k tomu přišla:) Ale to se mi stává často, zkrátka jsem najednou pádila na jedno z oddělení v nemocnici, v hale jsem narazila na Pepču, který si z neznámých příčin vyšel na konci února jenom v košili, a už jsme byli uvnitř. Ani jsme nestačili vydezinfikovat ruce a už jsem uviděla človíčka s příšerně velikým a chlupatým mikrofonem, který mi silně připomínal jednoho z těch malých smetákových psů (ten mikrofon). Režisér nám podal ruku a krátce nastínil, o co jde. V rámci akce Pomozte dětem se točí desetiminutové reportáže o organizacích, kterým bylo v celostátní sbírce přispěno. Na devátý díl je naplánováno dobrovolnické centrum Motýlek, které kromě jiného zajišťuje přísun dobrovolníků do dětské nemocnici. Hmh, hmh... říkám si. Jak to asi dopadne. První akční režisérký výpad zažívám, když kráčím s velkou a těžkou krabicí se vším možným do pokoje. Z ničeho nic vyskočí zpoza rohu, říká svým klidným téměř motýlím hlasem: "Tohle si natočíme", naznačí mi, že mám o tři kroky couvnout a vyrazit. Couvám, vyrážím, směji se od ucha k uchu.
Následují nekonečně dlouhé záběry kamerou na to, jak hrajeme Člobrdo a u Pepčova stanoviště se háčkuje. Celkem se snažím, ale obří oko kamery, které detailně zachycuje stupidní pokusy tří velkých lidí zahrát si Člobrdo, vyvolává v ovzduší všeobecnou křeč. Po mém neúspěchu ve hře režisér dodává: "Blanko a existuje nějaká hra, ve které vyhráváte?" A ja jaj. Přistihnu se, jak se směju, hledím přímo do kamery a blekotám něco na bázi asi ano, no víte...
Když konečně všechno skončilo, utíkám poklidit věci. V herně jsem ale narazila na děvčátko, které by zjevně ocenilo nějakou společnou činnost, a tak zapomínám na celý svět a načrtávám přibližný tvar velikonoční kraslice na papír. Co by to ale bylo za zvídavou televizi, kdyby mě nevypátrala a opět je tu ta šíleně velká kamera, chlupatý mikrofon a motýlí režisér. Točí, jak malujeme kuře, vystřihujeme kuře a lepíme kuře... Točí to samé s obláčkem, kytičkou a trávou a poté co se k nám přidává milý divoký klouček, točí, jak se neskutečně velké množství černé tempery roztírá na velký bílý papír, na velký hnědy stůl, na kloučkovy kalhoty, na moje kalhoty... a tak dále, a tak dále.
Na další otázky, které jsou uvozeny režisérovým "Blanko, já se Vás teď na něco zeptám. Tak se na to připravte", se mi již daří odpovídat celkem srozumitelně, dokonce u toho stříhám, lepím a maluji. Multidobrovolník:)
Když celý štáb, který byl nakonec celkem povídavý, odešel, zjistila jsem, že jsem silně dehydrovaná a vyhladovělá. Snad to ale mělo nějaký smysl. Uvidíme, jak to dopadne. Když jsem opouštěla nemocnici, kamera natáčela dlouhý, melancholický záběr na velikého motýla, který byl umístěn na příchodové cestě. Rozesmálo mě to natolik, že se rozesmál i štáb. Tři týpci, co stojí a hledí na tři metry vysokého motýla z červeného papíru... Asi se máme na co těšit. No celou situaci se podaří vyhodnotit 20. dubna na ČT 1 po pohádce:)