Zaujalo mě:

„Ale to je naše chyba, protože jsme nepochopili, že demokracie není dar, který padá shora, ale je prostorem, v němž se odehrává stálý zápas o spravedlnost, svobodu a občanskou rovnost. Je naše chyba a vina, že nechceme vstupovat do těchto zápasů a zcela mylně si myslíme, že demokracie znamená, že budeme již mít ode všeho pokoj a budeme se moci věnovat jen svým soukromým zájmům. Námi občany takto vyklizený prostor ihned obsadili politici, což jsou ti občané, kteří se jej rozhodli využít k uspokojení svých soukromých zájmů. Marasmus, ve kterém žijeme, je proto náš vlastní marasmus. Je to náš obraz a vidíme v něm jen sebe sama, i když se sami sobě nelíbíme. Abychom se tomuto poznání vyhnuli, personalizujeme problémy, hledáme tzv. staré struktury, abychom je učinily odpovědnými za vše špatné, co se kolem nás děje.“
Milan Valach - Češi v neklidné době

Novopečení rodiče 1,2,3

Návštěvy u novopečených rodičů na mě vždy dýchly zvláštní atmosférou, která mě kompletně pohltila a která zapříčinila, že jsem s bezduchým výrazem hleděla na čerstvé miminko a sledovala, co udělá (ne že by toho z objektivního hlediska dělalo moc:), vlastně jenom spinkalo, pak otevřelo očka a pak zase spinkalo.)Miloš tu atmosféru nazval tak, že na nás dýchne mateřství. A měl vlastně pravdu, i když já bych to nazvala víc jako existenciálně vyhrocené rozpoložení kmitající mezi největším nadšením, únavou, nejistotou, pravidelností, radostí,... Co se rodičů týká, tak z nich ale sálá jen to nadšení. Existenciální kmitání jsem si přinesla a bohudíky zase i odnesla.
A tak mě každá návštěva obohatila směsici poučení, energií a hlubokomyslnými úvahami. Při té první jsem se dozvěděla, že kráva má šest vrstev placenty (vzhledem k narození lidského mláděte zcela nepodstatná informace, ale doposud tím navazuji konverzaci s nově příchozími), při druhé čumendě jsme Terezku znejistěli otázkou, zda jí rozřízli i dělohu (ale vzhledem k tomu, že je Kubík na světě, musel dělohou jednoznačně projít... prosím objasněte mi to někdo:))) a třetí návštěva mě přesvědčila o tom, jak výrazně se po narození človíčka změní život rodičů. Ale oni vlivem neobjasnitelného kouzla propadnou tomu novému životu tak, jako by to ani nikdy nebylo jinak. S úsměvem si říkají mamko a taťko, v koupelně živě diskutují o konzistenci obsahu plenky, v hrnci vaří brokolici,...
Ať se vám daří stále udržovat takovou vlídnou atmosféru, Crhovčíci:))))

Háčko...vání

Ti, co už mě dobře znají a vědí, s jakým nadšením se vrhám do každé nové výrobní činnosti, asi neuvěří, že se mi při aktivním zápolení s tou jednou podařilo taky něco vytvořit:)Přiznám se, že se jim ani nedivím. Když jsem se naposledy vrhnula do pletení a usilovně pletla a pletla, vyšla z toho vesta o velikosti XXXL. Sama se divím, že mi to při výrobě nepřišlo nápadné, ale zkrátka jsem byla tak zapálená do toho, aby jehlice cinkaly v pravidelném rytmu a klubíčko se nezamotávalo do neřešitelného hlavolamu (což se mi mimochodem stalo nejednou), že mi velikost přišla druhořadá. Paní průvodkyně, která mě v mém zápalu podporovala, se mi po mém odhalení svěřila, že tušila, jak se velikost vymyká z rukou, ale nechtěla to říct, aby mě neodradila. O to víc odrazená jsem se ale cítila, když jsem tu sloní vestu musela rozplétat (dvě barvy, pruhy po pěti centimetrech,...)Pláč, pot a permanentní starost mamky, jestli je všechno v pořádku.
Rozpletená klubka ležela léta zapomenutá pod stolem, až se jednou objevila nová možnost - háček.Přesně si vzpomínám, jak mi zasvítili oči a srdce se rozbušilo při představě těch desítek výrobků. Je jeden, je to takové přehlednější, je to ideál pro mě. Mé počáteční nadšení (kdy jsem se snažila během týdne pochopit celou techniku a ideálně uháčkovat svetr s hlubokým výstřihem)nebylo zadupáno četnými neúspěchy a přišla první vlaštovka: rodina korejských učitelů, kteří nadšeně sledovali, jak zpracovávám modrou přízi pro ně neznámým způsobem. Když jsem jim na obrázku ukázala, co to bude, významně se na mě podívali a zažila jsem stav duše opouštějící vlnu. Nezůstalo u té jediné čepičky (k mému velkému nadšení) a tak hurá na to:

Kouzlo rozmanitosti

Dostala jsem jedinečnou příležitost vstoupit do prostorů, které jsou prodchnuty společnou vírou. Dostala jsem jedinečnou příležitost volně se po nich procházet a vnímat jejich krásu. Dostala jsem jedinečnou příležitost zeptat se na cokoliv. A po každé takové návštěvě jsem uvnitř sebe nacházela takové množství pocitů a otázek, že jsem potřebovala dostatečný čas na to, abych si ujasnila, co jsem vlastně viděla a slyšela. Jakoby základní smysly v těchto prostorech nebyly dostatečným nástrojem k pochopení.
Je velmi zvláštní stát uprostřed místa, kam pravidelně přicházejí lidé, kteří věří společným způsobem. Je zvláštní se zájmem pozorovat věci, které jsou pro ně základní. Jakoby se člověk náhle snažil překročit do jiného světa. Jakoby opouštěl sám sebe a v neklidném očekávání doufal, že se něco stane. Ale ono se nic nestalo. Nebo spíše nic postřehnutelné smysly. Co se však stalo a co já vnímám velmi silně, je setkání jednoho společenství s jiným a jejich společně strávený čas. Takové setkání, které vede ke vzájemnému poznání, uznání a respektu. Setkání, jehož cílem je otevřít hradby a vstřícně provést druhého svým světem. Možná, kdyby takových setkání bylo více a kdyby o taková setkání lidé stáli, mohlo by ve světě ubýt nenávisti, řevnivosti a zloby. Vždyť proč snižovat jeden názor, když je společně s tím mým součástí barevné mozaiky, jejímž společným jmenovatelem je víra.
Všechna ta společenství hovořila o lásce, pravdě a oddanosti. Mohli jsme vidět důvěru a přesvědčení. Mezi řádky jsme mohli číst klid, jistotu a odevzdání. Jakoby víra prodchla celý život člověka a jediným dotykem ho změnila na všech rovinách. Člověk našel místo, kde může spočinout bez přetvářky a našel směr, kterým se může ubírat. Jak úžasná představa v dnešním světě permanentního boje a obchodních vztahů. To by ale neměl být konec putování... Vždyť to, že jsem našel způsob, jak vnímat svět lépe, mě zavazuje k tomu pokusit se ho proměňovat. Každý svým způsobem. Každý v mezích svých možností, které jsou ale často velmi široké. Srdce by se mělo otevřít vzájemnému porozumění i aktivní pomoci. Pokud putuji cestou plnou lásky, neměla bych oceňovat i ty, kteří putují se stejnou láskou, ale po jiné cestě? Pokud se hlásím k víře „bojovníka“, který na každém kroku rozdával pomoc, útěchu a úsměv, neměla bych ve svém životě dělat totéž? Kam se ztrácí vzájemné porozumění a naplňování cesty skutečnými skutky? Proč se tolik lidí uzavírá a s pocitem nejvyšší prestiže se přímo chvástá svojí vírou? Kde se bere ten monopol na pravdu....
Mám to štěstí, že se pohybuji na rozcestí, kam přicházejí lidé z různých cest. Zastaví se, strávíme společný čas a podělíme se o zážitky ze své cesty. Rozloučíme se a každý pak pokračuje po cestičce, kterou si vybral s příslibem, že se na dalším rozcestí opět potkáme. V každém z těch lidí je dost lásky, tolerance a uvědomění, že vnímá člověka se všemi jeho skutky. Dokáží naslouchat vyprávění druhého a ocenit jeho svět. Samozřejmě že i na takových rozcestích se může objevit obava z neznámého. Ale od toho se na rozcestí vždy potkáváme, abychom spolu mluvili. Kolik obyvatel planety Země o taková setkávání ale stojí? Množství z nich spokojeně usíná ve své bezpečné hradbě a neuvědomuje si, že svojí pasivitou a často i arogancí pomáhá kvést vzájemnému neporozumění ve světě.
Stojím teď na rozcestí a přemýšlím, kterou cestičkou se dát. Všichni už pomalu odešli a chladivý vánek mi hladí obličej. Kam se přidat? Co je pravda? Co je správné? Kam budu patřit? Má vůbec smysl v něco věřit? V dálce zpívají ptáci a tráva se sborově ladně houpe. Svět je krásný. Děkuji za to, že je. Třeba je mou cestou stát na rozcestí, dívat se a pomáhat. Není to konkrétní směr, ale je to to čemu věřím. Stvořil-li někdo tento krásný svět, určitě chtěl, aby tu lidé byli šťastní, pomáhali si a měli se rádi. Každý, kdo svůj život žije takto, překračuje sám sebe a podílí se na světě, který má smysl a hodnotu. Není lepší nebo horší pravda. Je zkrátka pravda. Tak proč neotevřít dveře nového místa, nenastavit všechny smysly a nevnímat, že i tady probíhá něco krásného.

Krásná svatba Elušky a Martina

Nevadilo, že bylo chladno:) Obřad se díky tomu mohl konat u domácích kachlových kamen a finální novomanželské bublifuky zaplnily celou místnost. Nádherná hudba, výborné jídlo, příjemní svatebčané a konečně i neodolatelně pohádkový pár. Mějte se krásně.
P.S. Omluvte zhoršenou kvalitu fotografií, ale nějak jsme s Pepou zapomněli, že máme taky blesk...

Konec ruské agresi. Svobodu Gruzii - 6.8. 2009

To byla hlavní hesla protestu před ruskou ambasádou. Možná planý výkřik do světa plného strategických intrik, možná otevřený protest proti násilným a válečným praktikám, které stále přežívají. To posoudí až čas a také intenzita podobných protestů a množství lidí, kteří pozvednou hlavu a zamyslí se nad tím, jestli se světem není něco špatně.
Jak si může stát dovolit omezit suverenitu jiného státu? Jaký je důvod k tomu, aby ozbrojené síly ohrožovaly nevinné obyvatele? Jak je možné, že se na tom nedá nic změnit? Jak je možné, že celý svět nepovstal na protest? Je toho násilí tolik, že jsme ho již přijali jako každodenní realitu? A pokud je odpověď na poslední otázku ano – v jakém světě to vlastně žijeme?
Ruská ambasáda byla dokonale zabezpečena. Prostor dvaceti metrů na obě strany od dobře uzamčené vchodové brány lemovala policejní páska, která nekompromisně protínala cyklistickou stezku. Několik policejních aut a asi osm policistů mělo celou oblast dokonale pod kontrolou. Jak bizarně pak působila trojice mužů stojících před tolika zábranami s několika papíry. Bez megafonu, beze zbraní. Policejní vyslanec mluvil s muži velmi klidně, velmi rozvážně a velmi vyhýbavě při otázce, proč je prostor uzavřen.
Naštěstí se skupinka brzy rozrostla na větší hlouček různorodých lidských osudů. Přišli, protože to považovali za důležité. Spouště fotoaparátů cvakaly, vlajka vlála ve větru, organizátor pronášel do rachotu projíždějících aut svůj proslov. Ostatní vystavovali tvář ostrému odpolednímu slunci a ukazovali projíždějícím lidem své transparenty.
Fotoaparáty postupně utichaly, reportéři odcházeli, ale účastníci zůstali stát až do konce ohlášené akce. Několik podaných rukou, vzájemné úsměvy, tiché sdílení osudů druhého.
Nic agresivního, nic průbojného. Jak taky jinak bojovat s násilím? Je to paradox. Svět zatím uznává jenom průbojnost a agresivitu. Jak tedy prosadit přesný opak? A stojí o to vůbec někdo?
Muži, kteří se nehlásili ani k novinářům ani k protestujícím, pečlivě střežili fotoaparát. O co vlastně šlo jim? Pečlivě vše zdokumentovat? Informovat ve vyšších sférách nebo svou přítomností jenom strašit?

Teď už jenom reakapituluji. Ale ano, stálo to za to. Stojí za to přijít a říct: Jsem tady a chci žít ve světě, kde válka je překonanou strategií a kde násilí je všeobecně odmítáno. Už jenom proto, že jsem nemlčela. Už jenom proto, že jsem člověk. Už jenom proto, že já mám to štěstí a žiji v míru.
http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/obrazem-demonstranti-chteli-svobodu-pro-gruzii.html

Svatba jednou v srpnu

Tak a je to tady:) První spolužačka šťastně a úspěšně provdaná. Tak přidávám malý přehled našeho svatebního putování.

1. Jak jsme se chystali:




2. Jak se čekalo:




3. A už je tady Míša:





4. V kostelíku:





5. Konečně jsme Radka a Míšu odchytli na dárečky:






6. A focení, focení, focení:)





Dobře to dopadlo:) Hurá do společného života.