Chtělo by to příručku

Ach joch. Tak jsem včera psala dotaz, dneska ráno žádost a teď mi přišel mail, že to nebyla ta správná žádost, že ji najdete tam tam tam a tam. A jak to má člověk vědět?Sice se isem koušu už čtvrtým rokem, ale stejně je to pro mě všecko záhada. Něco jako pokus a omyl. Už mě nebaví, jak každý, kdo se ve svém prostoru placatí už roky, předpokládá, že všichni ostatní vědí. Já nevím. A přijde mi to normální. Stejně jako ostatní nemají ani tušení, jestli Otto von Steinbach zapálil nebo nezapálil, nebo jestli mniši roztavili nebo neroztavili. A vlastně je to ani nezajímá. Takže... milí odborníci na is, hoďte se do klidu.

Jak se plaší medvědi

Tam nahoře v Beskydech, kde se zastavil čas a kde vás k pohybu nutí jedině vyzývavá Lysá hora na horizontu, jsme zažili pár intenzivních dní. Stihli jsme toho dost. Výlet ke Švarné Hance, na Pustevny, k Radegastovi a na Radhošť a samozřejmě ztratit se v lese nebezpečně blízko nekonečné říčce. To vše v závodním tempu Elušky a Martina. Jejich míhající se stíny vysoko nad námi pro nás byly motivací k dalšímu nádechu. A když zmizely i ty stíny, nu tak to jsme výrazně zpomalili a hlasitě oddychovali. No a právě při jednom takovém oddychování uprostřed divoké přírody mimo dosah civilizace mě napadlo... co když je tady někde v houští medvěd? Okamžitě se mi vybavily záběry z dobrodružného filmu, kde se nade mnou zdvíhá obří medvěd grizzli a plynule se ke mně blíží dva veliké zuby. Ale vážně... Co dělat? Když jste v lese a je tam s vámi medvěd? Olíznout si prst a zjistit směr větru, ústup bokem k medvědovi, šplh na vybraný strom, prudký útěk jakkoliv od medvěda? Za pár okamžiků jsem přes cestu viděla utíkat větší černý stín a představy nabraly na intenzitě, přestože asi metr vysoký tmavý objekt byl mým parťákem identifikován jako veverka. Nu tak to je. Takže jak vyplašit medvěda??? Nechte se inspirovat:)

Kyudo... a jaké bylo

Představa týdne stráveného s lukem a šípem mě pravda trochu děsila, ale samotná meditační praxe, která byla dalece vzdálená "zbraňovosti" tohoto prastarého nástroje, byla úžasná. Kde začít... honem honem. Tak třeba Krkonoše, Jilemnice, chata Kara, stromy, ptáci, louky, chaloupky, svěží déšť a vláha. Asi patnáct lukonautů:), kteří se usilovně snaží dodržet pohyby, uchopení a namíření, aby potom nechali letět šíp svou vlastní cestou. Několik minut intenzivních příprav, a pak prostě odletěl a nic už nešlo změnit. Učitel Toni, který od rána do večera zářil jako sluníčko, a byl natolik vlídný, že se jeho slova a pohled dotýkaly té nejobnaženější části člověka - srdce. Souběžný program pro rodiny s dětmi všeho věku - od špuntů, co na vás blikali rozzářenýma očima po pořádně rozdováděné kluky, před kterými musel být člověk stále na pozoru. Asistent Marc, který se rozčiloval, že botičkám, které jsou součásti úboru na kyudo, u nás nikdo neřekne jinak než žabky. Asistent Marc, který nám uprostřed noci radil, jak otevřít sprcháč:)Pivo Krakonoš, se kterým se hopsalo po stole za slabikování KRA-KO-NOŠ.

V KYUDU - japonské lukostřelbě nejde o zasažení cíle, chyby, upuštění šípu nebo o sbírání pásků jako důkazu pokročilosti. Jde o meditaci v praxi, tedy co nejvíce soustředěné provádění předepsaných forem. Člověk uklidnil rozvířenou mysl, byl sám se sebou a přeci plně přítomný. Tak zvláštní pocit jsem nezažila - jakoby se člověk dotýkal naplněné, klidné a nenásilné reality. Pro mě osobně bylo kyudo spojené s množstvím emocí, o kterých Toni mluvil, že se možná objeví. Obrovská škála od smutku, nejistoty, bezmoci, strachu, radosti, spokojenosti,... a to všechno ve veliké intenzitě. A člověk to musel přijmout. Že je to tady. Že tak to prostě je a nic se na tom nedá změnit. Ve stavu největší krize, když jsem při golden silence zkoušela napínat tětivu (což znamená dupnout na ten příšerně drahý luk, ohnout ho o velké množství stupňů a pak zase vrátit do původní pozice nezlomený) a když jsem neměla šanci se na nic zeptat, říct, že nevím, že chci pomoci, že mám strach, že to zničím, tak právě tehdy mi došlo, že přesně tyhle pocity v sobě dusím posledních pár měsíců, ale na realitě už nic nezměním. Prostě ji musím přijmout takovou jaká je. I když se mi nelíbí, jak to všechno dopadlo. Vím, že celý ten týden budu ještě pořádně dlouho zpracovávat, ale Toni říkal: "Don´t be afraid," tak to zkusím. "Touch and let go"

Stříleli jsme na blízký terč i na terč vzdálený 28 m, cvičili jsme se v navlékání kake - speciální rukavice na střelbu a snažili se dotáhnout všechny formy k dokonalosti. Po týdnu střílení se někteří dostali do stavu, že by stříleli bez jídla i spánku:) a my druzí jsme začali prožívat velikou únavu. Vnitřní život je často více vyčerpávající než ten vnější:))) A tak, když už jsem cítila, že už bych asi nevystřelila ani jeden šíp, sundala jsem rukavici a dívala se z dálky, jak to všechno vypadá. Kromě velikého nadšení si odvážím i reflexi mnohaleté kantorky na současný stav školství, názor archeoložky, že tady není co kopat, sdělení psycholožky, že nemocnice v Praze dobrovolníky zatím nemá, neukojitelnou touhu po cuketovém guláši a mnoho úvah nad tím, jak by rodiče měli vychovávat své děti. Zkrátka asi nejklidnější a zároveň nejdivočejší týden za poslední rok a hlavně plný moudrých komentářů.

Tak snad možná za půl roku v Brně.

Ve vile

Nedělní návštěva mi zase rozšířila kulturní obzory. Vilu Tugendhat jsem plánovala už v prváku, nu a najednou se mi nabídla skoro sama:) Ale přiznávám se, z venku asi nejhnusnější dům v celé čtvrti - já zkrátka na ty moderní věci nejsem. Naštěstí prohlídka nezůstala jenom venku a vevnitř - nu tam to bylo fajné. Velká okna, velký prostor, zimní zahrada a koro jakoby člověk ani nebyl uvnitř - to byl autorův cíl: prolínající se prostory. A co se zahrady týká - úžasný. Výhled na Špilberk a celé brněnské centrum. Spousta stromů, zelené trávy a parádní klid. Jenom už chudák vila dávno zapomněla, co je to, když se jí po podlaze prohání děti, když z kuchyně voní jídlo a u kulatého stolu se sejde spousta hostí, když se pracuje u rozsvícené lampy a když se večer usíná. Je to tichý a opuštěný dům.

Psaníčko o životě

Vzkaz je malé psaníčko, které někdo zanechal, protože chtěl povědět, ale neměl komu. Je to malý střípek pocitů, které nenašly svého adresáta. Drobný kousek papíru obsahující slova, o kterých musíme přemýšlet. Vzpomínám na vzkaz na tvrdém bílém papíru psaný starou, a přeci pevnou rukou. Vzkaz z několika slov, která by sama o sobě nevyvolala žádné emoce, ale v daném spojení rozvířila proud něhy a zamyšlení.

Poslední návštěva léčebny dlouhodobě nemocných spojená s výrobou jarních květináčků přinesla dva postřehy: jak málo stačí a jak málo lidí to dělá. Co je to málo? Přijít a poslouchat. Pohladit. Vzít pacienta, který nebyl už týdny venku, na svěží jarní vzduch. Zasmát se. Být tam. Ono zdání klame a ten, kdo je starý a leží téměř nečinně na lůžku, může mít zdravou mysl a schopné ruce. Jenom to nemá kde dokázat a nepodnětné prostředí mu může působit velikou bolest. Jako když jsem přišla ke stařence s tváří pomačkanou mnoha lety a zaváhala, jestli vůbec vstane z postele, a ona mi ukázala takovou vůli hýbat se a žít, že jsem se musela stydět. S vypětím veškerých sil vstala, posadila se na vozík, poprosila o modrý župan a nechala se vézt. Chtěla jsem zakřičet, že jedeme zdobit květináčky, ale než jsem to stihla, klidným hlasem připomněla své kolegyni z pokoje, aby si vzala ještě něco teplého na sebe a na mě se obrátila s tím, že je moc ráda, že ji vezu ven. První situace, která by bez dobrovolníka nenastala. Pacient by sám nikam nevyjel.
V zápalu lepení ubrousků na květináčky jsem sledovala, jak se stařenka chopila nůžek a bez problémů vystřihovala tvary, lepila a komunikovala se svým okolím. I ostatní komunikovali a dočkali jsme se dokonce setkání po letech. Jedna babička se usmála na druhou. Ta druhá se na ni zvědavě podívala a zeptala se, proč že se na ni směje a ta první ji připomněla, že se přeci znají z jedné vsi a že spolu často mluvily, a právě proto se na ni teď směje. Čas pracuje neúprosně a dalo to hodně rozpomínání, než si druhá babička uvědomila, že tu již týdny leží kousek od své známé. Další okamžiky, které může dobrovolník podpořit. Pomoci pacientům, aby si povídali mezi sebou, aby našli spřízněnou duši přímo uvnitř místa, kde se teď odehrává jejich život.
Příjemná jarní činnost byla před obědem téměř u konce, barevné fialky stály na poličce s knihami a čekaly. Pacienti se pomalu rozcházeli na oběd a většina z nás si ani nevšimla, že stařenka nechala na tvrdém bílém papíru krátký vzkaz. Zůstal ležet na kraji stolu mezi hromadou dalších papírků, přáníček a ubrousků...
To hlavní, čemu jsme chtěli věnovat druhou polovinu dne, bylo roznášení fialek do pokojů. Do všech pokojů. I tam, kde nikdo nevyráběl, i tam, kde někdo spal, i tam, kde nikdo zdánlivě nevnímal. Jak jsem již říkala, zdání klame a fialka je vždycky víc, než nic. Zaklepat, pozdravit, ukázat fialku, nechat přivonět, přinést jarní pozdravy od pacientů z dětské nemocnice, prohodit několik slov, usmát se, vybrat místo na fialku, prohodit několik slov, usmát se a jít zase dál. To je další zážitek v jinak stereotypním dni, který by se bez dobrovolníka neodehrál.
Když jsem navštěvovala pokoje babiček, které jsem ráno vezla nahoru, nemohly často věřit, že jsem se ještě vrátila. Když jsem jim dala tu jejich fialku, kterou před několika hodinami zdobily, po tvářích se jim kutálely slzy. Ono to může na papíře znít pateticky a fádně, ale když vám cizí člověk otevře své nejhlubší dojmy (a slzy to je člověk bez masek), tak vám něco uvnitř zabrnká na tenkou strunu a cítíte, že jste někomu udělali radost. To je moment, kdy dobrovolník dává, ale také si mnohé odnáší.
Při loučení se stařenkou mi zašeptala do ucha, že nám nahoře nechala vzkaz. Možná bych na to jinak zapomněla, ale když mi to řekla zrovna paní, která mi během pár hodin ukázala, jak mylný může první dojem být, vrátila jsem se do uklizené místnosti s cílem ten vzkaz najít. A hledali jsme. Pátrání v krabicích bylo zpočátku neúspěšné, ale odhodlání vydrželo a po krátké chvíli jsem v ruce držela kartičku se vzkazem. V úvodu článku jsem psala: Vzkaz z několika slov, která by sama o sobě nevyvolala žádné emoce, ale v daném spojení rozvířila proud něhy a zamyšlení. A ono to tak bylo: Dnešní datum, rok a pod tím bylo napsáno v 96 narozeninách a podpis.
Nic? Nic vás nenapadá. Mě na počátku taky nic nenapadalo. Ale každý, kdo vzkaz četl, tak trochu nahlas přemýšlel a najednou mi to došlo. Stařenka v tak požehnaném věku leží asi už dlouho nečinně na posteli, dívá se z okna a člověk by si myslel, že už není duchem přítomna. A přitom nám tu napsala přesné datum, svůj věk a snad i že má narozeniny a pod tím vším ještě stále vidím ten krásný podpis. Napsala sice pár stručných slov, ale za tím vším se možná skrývá volání: jsem tady, žiji, chci si povídat, jsem plnohodnotný člověk!
Každý, kdo přijde a udělá si trochu času, přispěje k té nejúžasnější aktivitě, která může v životě vůbec být – potěší někoho, kdo by jinak byl sám.

Všichni jste obyvatelé

Včera jsem utíkala po České a při prodírání se davem lidí, kde ti šťastnější rozdávali letáky a od těch méně šťastných si je nikdo nebral, jsem zaslechla celkem hlasitý monolog určený nám - obyvatelům. "Všichni jste obyvatelé. Říkám vám obyvatelé a chci, abyste to věděli. Označuji vás za obyvatele. Neříkám vám lidé nebo člověk - nikoho takového jsem nepotkal. Jste obyvatelé. Všichni jste obyvatelé na celé kuličce."
Měla jsem pocit, že jeho hlas mě pronásleduje v davu do té doby, než jsem se málem přerazila o toho pána na motorovém vozíku, který žádá peníze na nový. Těžko říci jestli oprávněně, nožky mu kmitaly jedna radost. Z levé strany na mě vrhala žalostný výraz žena s novorozenětem a cedulkou s prosbou o pomoc, na pravé straně o pár metrů dále seděl muž s pětiletým kloučkem, který cedulku neměl, ale nastavená dlaň se blýskala mincemi.
Když jsem upadala do myšlenek, jestli opravdu nemají jinou šanci, uslyšela jsem prudký řev. Masité mužské trio posilněné alkoholem a fotbalovým či jakým šílenstvím řvalo: " I když se nám budete smát, my to Brno nenenecháme spát!!!" Pravděpodobně utíkali před kordonem opancéřovaných policistů, kteří tu čekali na vlak se zběsilými fanoušky. Tak to vidíte. Stačí řvát, rozbíjet a chlastat a budete mít svůj vlak, ozbrojený doprovod a zastaví kvůli vám i dopravu v centru města ve špičce. Měli by je nahnat do práce a nasázet jim pokuty za výtžnictví, tohle není žádný sport.
Nu, asi jsme si to zasloužili - asi jsme jenom obyvatelé. Kdo ale ví, jak se označuje ten pán. Taky obyvatel? Nebo člověk? Říkal, že žádného nepotkal, takže asi ani on sám se za něj nepovažuje. Proč tedy rovnou nezvolat: "Všichni jsme obyvatelé!" Ach jej...

A už se to točí:)

Na tuhle úžasnou zábavu jsem narazili někde mezi Šťouračovou a Vondrákovou. A protože jsme těsně před tím absolvovali asi půlhodinové bloudění brněnským lesem, vpád do zahrádkářské kolonie a prudký sestup křovisky, nenapadlo nás nic lepšího, než se pořádně vyřádit. No tedy, já jsem nenašla potřebné dispozice k odvážnějším kreacím, ale alespoň jsem se chopila fotoaparátu.